Houslistce Gabriele Demeterové je sedmadvacet let a je možná nejvýraznější osobností současného českého interpretačního umění. První její housličky byly plechové z hračkářství a dostala je do ruky ve čtyřech letech. Napodobovala starší sestru konzervatoristku. Od začátku měla tón. Denně cvičila po škole čtyři hodiny a byla prý poslušná. Pak přišla konzervatoř u profesorky Nory Grumlíkové, HAMU, soutěže, oceněni a vítězství... Nyní hraje na housle „českého Stradivariho" Kašpara Strnada z roku 1795 a nedá je z ruky.
Účinkuje na koncertech v USA, Francii, Německu, Anglii, kterou má nesmírně ráda. Sem také směřovala její první cesta do zahraničí v roce 1987. Jako první z Čechů se jí podařilo dostat do finále Menuhinovy houslové soutěže. Na jejím desátém ročníku v roce 1993 už vyhrála všechny hlavní ceny... „Housle jsou mou součástí, nebo vlastně má druhá polovina. Muziku chci hrát tak, aby to Lidi bralo, aby jim to něco řeklo. Aby měli z koncertu radost a do rána nezapomněli, že vůbec někde byli. Musím však mít radost i já. V momentě, kdy to člověka nebaví, to lidé poznají, a můžu skončit."

Co je třeba, aby houslista prorazil?

Předně se musí umět hrát, ale takových nás je víc. Nutné je životní štěstí. Že vás někdo někde uslyší. Nebo že se vám dostane do cesty dobry a kvalitní management. Bez toho to teď nejde. Důležité jsou také soutěže, bez těch vás vůbec nikdo nevezme na vědomí, i když teď již nemají takovou váhu. Každý rok se totiž chrlí ohromné množství vítězů. Aby se člověk prosadil na trhu, je důležité mít také nějaké klipy a strhnout na sebe pozornost. U klasiky záleží, jak je klip udělaný. Když je dobrý, tak to je potom výhra. Ten můj na houslový koncert Vranického dělalo Studio Holy a Zdeněk Navara a i v cizině ho bohatě pro prezentaci využívám. Bez toho to ani nejde.

Jak vůbec vypadá houslistčin den?

Nemám přesný pracovní režim. Když mám po koncertě, tak si samozřejmě druhý den ráda přispím, ale to neznamená do deseti nebo jedenácti. Vstávám včas, takže z postele vyskočím stejně nejpozději kolem půl deváté. Jsem spiš ranní typ, takže si mě na všelijakých těch party moc neužijou. Nejsem ten tahoun, který je schopný pařitt do dvou do rána. A s čím ráno začínám? S úklidem. Nesnesu kolem sebe nepořádek. Pak teprve sahám po houslích.

Kolik hodin denně jim věnujete?

Nejsem takový dříč, abych hrála pravidelně třeba sedm hodin každý den. Ale někdy je to i deset. Někdy se to tak nahrne, že mám spoustu zařizování, focení, rozhovorů, koncertů, že se k houslím nedostanu třeba i dva tři dny. Cvičím tolik, kolik vím, že mi stačí, abych všechno zvládla. Úspěch netkví v hodinách.

Teď se zeptám hloupě. Když sólista cvičí, také u toho celou dobu stojí?

Možné je obojí, ovšem od stání strašně bolí nohy, takže to střídám. Ale já velice často při hraní chodím. Dokolečka, abych se uvolnila. Ono je totiž velice špatné, když člověk ztuhne. Zdejší výuka vesměs vede k tomu, že jsou všichni v křeči. A to má za následek, že páteř se křiví ještě víc a houslisté ve třiceti odcházejí se zablokovanou krční páteří, zničenými šlachami a migrénami. Učím se teď mít stále pocit uvolněnosti.

Jak sama relaxujete?

Pro mě je výborným cvičením jízda na koni. Splnil se mi tak celoživotní sen. Jezdím na Manětínsko do vísky Pláně, kde mám oblíbenou kobylu Hildu. Chodila jsem také do fitcentra, ale nejlepší je pohyb na čerstvém vzduchu - procházky a jízda na kole. Již teď na sebe dbám a chodím na masáže. Mám kolem sebe dost kolegyň a kolegů, kteří hned po třicítce mají spoustu potíží.

Co říkají vašemu hraní sousedé?

S partnerem jsme se před dvěma lety odstěhovali do domečku pryč z Prahy, kde mám zkušebnu, absolutní klid k práci. Není to mimo civilizaci, a přece skoro přímo uprostřed křivoklátských lesů. Protože jsem dítě vyrostlé v centru Prahy, považuji to za oázu. Do Prahy jezdím autem, ale také občas vlakem. A to mám ráda, protože je to chvíle, kdy si můžu číst nebo také koukat z okna. Ta cesta podél Berounky je krásně romantická a já si ve vlaku tu půlhodinu krásně odpočinu.

Jaké máte pocity před koncertem?

Stejně jako mnoho mých krajanů jsem byla vychována v jakémsi stresu a strachu z koncertu. Nevím proč. Každé vystoupení má být především radost! Tady se každý bojí koncertu již týden dopředu. Učili jsme se, že se máme v den vystoupení plně soustředit. To by byla ale sebetrýzeň. Mám takový rituál odpoledne si tak na půl hodinky lehnout. Odpoledne už nehraji, ale když je potřeba ještě něco cvičit, tak dopoledne se věnuji přípravě, a to bud' na ten koncert, nebo i na jiný úkol. Jinak to moc neprožívám ani s jídlem. Samozřejmě že se nepřejídám a dám si jídlo třeba až po koncertě, ale dřív jsem byla naučená i nejíst. Ale to nejde, protože to je člověk zase vystresovaný, že má hlad. Prostě to chce klid, pohodu...

Kdo vám vybírá repertoár?

Nikdo mi neradí. V podstatě mám ráda všechny autory. Já se nebráním ničemu a hlavně si stále repertoár rozšiřuji. Teď se specializuji na takové ty virtuóznější věci, které nejsou u nás na programu, což je škoda. Dělám v podstatě věci, které sama chci, ale s ohledem na požadavky pořadatelů. Když tu či onu věc v repertoáru nemám, tak se ji naučím. Někdy konzultujeme tak, že se snažím prosadit, co chci já.. Teď jsem dělala Sarasatovy Cikánské melodie, Carmen, připravila jsem si Sibelia a vůbec si chystám „prskavky".

Míváte problémy při vystupování s neznámým orchestrem?

Zatím jsem žádné velké potíže neměla. Když je člověk dobře připravený, je to otázka jedné zkoušky. Dosud mě všude vždycky hezky přivítali. Taky jsem zatím nepocítila žádnou rivalitu. Se všemi, s kterými se znám, vycházím velice dobře. Intriky a pomluvy patří spíš ke zpěvačkám, ne k muzikantům. Samozřejmě určitá závist je. Třeba u mých bývalých spolužáků. Ale já vždycky říkám, že měli víc cvičit.

Na koho z učitelů vzpomínáte?

Profesorka Nora Grumlíková se mnou prožila moje nejcitlivější léta, i tu holčičí pubertu. Dohromady jedenáct let. Je to osoba, která tady dokázala maximum. Jediná měla opravdové výsledky. I když dostávala dost velké rány od svých „konkurentů", především pedagogů mužského pohlaví, kteří byli zaslepení svou ješitností a dělali jí naschvály. Věnovala mi víc, než musela, a já jsem toho tehdy plně využila.

Pomýšlíte na to, že budete sama učit?

Určitě budu. Učením se totiž člověk sám zdokonaluje. Ale zatím, i když jsem již nějaké nabídky dostala, odmítám. Dokud sama můžu hrát, a já jsem teď ve fázi vzestupu, nemohu tu šanci jen tak hodit za hlavu.

Dovedete se nekonvenčně oblékat i na koncerty. Jaký je váš styl?

Velice fandím Hance Havelkové, kterou považuji za jednu z našich předních návrhářek. Šla jsem náhodou kolem jejího butiku, zašla tam a její věci se mi zalíbily. Nemám ráda ty módní vlny, které trvají jen rok, ale klasické, elegantní střihy, co právě ona má. Dovede také vystihnout, že v těch šatech se člověk na pódiu s houslemi pohybuje jinak než na party. S ní tedy vše konzultuji, mám od ní šaty jak výstřední, tak klasické. Na koncert se oblékám podle toho, jaký mám v ten den náladu. Když jde o nějakou velkou romantickou věc, tak se obléknu tak, abych nevypadala jako puťka. Lidi se přece také musí po těch padesát minut na něco koukat. Co se mi líbí na ostatních? Líbí se mi, když je ženská přirozeně elegantní, když nemá na sobě sto tisíc cingrlátek, není přehnaně zmalovaná. Co se barev týče, nemám ráda černou. Je to pro mě negativní barva, takže v černé ani nemůžu hrát. 0 to víc miluju modrou.

Čeho byste chtěla dosáhnout?

Je to vždycky otázka štěstí, takže uvidíme, co mi osud nadělí. Hlavně nechci začít lidi nudit. Přeji si, abych uměla včas odejít z pódia. A to dokáže málokdo. Nenechat se vidět umírat na scéně zaživa, kdy už to hraní stojí za starou belu. Bývá to většinou tehdy, když si člověk kvůli kariéře nevybuduje rodinné zázemí. Zbývá pak opravdu jen ten nástroj, ale ruce nemohou přece běhat věčně. Tak toho bych se nechtěla dožít.

Takže časem uvažujete o rodině a dětech?

Určitě.