Od čtyřech let, kdy jste vzala housle poprvé do ruky, jste poznala hodiny cvičení, hodiny dřiny. Nelitujete, že jste něco propásla?

"Ano, ten handicap v sobě mám. Skutečnost že jsem neměla prakticky dětství, vidím dnes zpětně. Tenkrát mi to přišlo jako podivný řád, který je daný a nemá smysl se proti němu nějak bouřit. Odmalička jsem měla v sobě zakódované, že chci hrát sólo, proto jsem nedělala problémy Jsem ráda, že mi sólové hraní vyšlo, protože spoustě lidí se to nepodařilo. Moje výrobní značka je moje jméno, které prodávám."

Nepřemýšlela jste, že byste dělala něco jiného?

"Nad tím raději ani neuvažuji. Vím, že hraní v orchestru by mě neuspokojovalo. Těžko říci, možná bych se muzikou nezabývala vůbec. Existuje přece spousta jiných věcí. Myslím si ale, že moje poslání tady je dělat muziku. Kdyby se mi však stalo něco s rukama, nějaký úraz s celoživotními následky, musela bych takovou situaci řešit. Mám ráda přírodu, zvířata, nevyhýbala bych se ani manuální práci. Ovládám tři jazyky, takže bych si mohla udělat státnice. Ale byla by to strašná rána. Uvědomíte-li si, že se něčemu věnujete od čtyř let, je to něco jiného, než když člověk vystuduje a rozhodne se až na vysoké škole."

Takže si dáváte na ruce pořádný pozor.

"Ano, jsou můj výrobní prostředek, bez nich bych nic nezmohla."

Máte je zvlášť pojištěné?

"U nás se bohužel ruce nedají pojistit. V cizině to lze, ale stojí to velké peníze. Moc ráda sportuji, takže mám životní pojistku. Jinak bych třeba neměla tahat těžké věci, ale stejně je někdy tahám. V podstatě dělám všechno normálně, protože kdybych byla přehnaně opatrná, spíš by se mi něco stalo."

Z Prahy jste se odstěhovala do křivoklátských lesů. Říká se, že někdo křičí na lesy. Hrajete si vy na lesy?

"Nebydlíme přímo uprostřed lesů, ale za naší vískou začíná třicet kilometrů křivoklátských lesů. Za domem máme louky, člověk je na čerstvém vzduchu, v klidu můžeme relaxovat. Cvičím v pracovně nebo v koupelně, abych nerušila svého muže."

Váš partner je také muzikant. Jak funguje vaše profesní partnerství?

"Úplně v pohodě. On doma nehraje. V práci se nahraje až až, kdežto já pracuji doma. Snažím se hrát, když není doma. Jinak se zavřu na druhý konec baráku, protože k učení nových věcí potřebuji naprosté soukromí, je to strašně intimní záležitost. Nasadím hotelovou sordinku, kterou mi za tímto účelem opatřil." (Sordina je taková věcička, která se dává na kobylku, aby tlumila zvuk.)

Cvičíte na koncertních houslích?

"Samozřejmě. Musíte s nástrojem trávit veškerý čas, abyste ho naprosto ovládala. Musím s ním být denně v kontaktu."

ještě k vašemu partnerství. Nepanuje mezi vámi profesní žárlivost?

"Je natolik inteligentní, že ne. Sám si nečiní sólové ambice. Podporuje mě v tom, co dělám. Má dobrý instinkt na lidi kolem mne. Radím se s ním, protože já to moc nepoznám. Kolikrát jsem si někde ,naběhla`, nechala jsem se zneužít. On vlastní dobrý radar. Má své zkušenosti a rozvinutou intuici. Někdo prostě má ten dar."

Jak zvládáte pohyb ve světě byznysu?

"Byznys je něco, co se vůbec neslučuje s mým povoláním. Muzika je o fantazii, o emocích. S byznysem jsou spojeny honoráře,smlouvy, atd. a to mě dost obtěžuje. Dostávám se někdy až do situace vydírání, které mě ponižuje. Lidé si často myslí, že muzika je pro nás posláním, hrají na naše city, že mají problémy, nemají peníze. Neuvědomují si, že pracujeme doma a musíme dostat zaplaceno. Když se mám lišit od ostatních a podávat lepší výkon, musím také dostat vyšší honorář, protože mám větší náklady. Nedávno jsem například hrála s prof. Giedré Lukšaité-Mrázkovou nádherný koncert šesti Bachových sonát, který byl výsledkem tříleté práce. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mi umí poradit."

Takže se bez manažera neobejdete?

"Manažer musí být. Ale v dnešní době nejsou u nás manažeři dostatečné vycvičení a těch dobrých je poskrovnu. Dřív agentury fungovaly na bázi monopolu a závistivých kancelářských myší, které neviděly, že někdy mám dva tři koncerty za měsíc a jindy hraji skoro denně. Nevidí náklady s tím spojené. Takže mnohdy musím manažerovi radit a on se stává spíš prostředníkem. Navíc se zpravidla druhá strana po dohodě s ním ještě stejně obrací na mě, aby mě doslova "ukecala". Je to hodně nepříjemné, protože jeden takový hovor mi rozbourá celé odpoledne. Rozčílím se a nemůžu hrát. Profesionál musí být splachovací, aby si neničil svoje srdíčko."

Obraťme list. Jaké "ingredience" by měl úspěšný sólista v sobě soustřeďovat?

Talent, paměť, sluch ... "To jsou základní předpoklady. kdo nemá sluch, není muzikant. Důležité jsou také fyzické dispozice ..."

...třeba dlouhé prsty?

"V tom to není, to je jen mechanika. Dobrý hudebník musí být muzikální, musí mít určitý temperament a musí být emotivně vybaven. Někteří sólisté mají dar, který nemáme všichni - kouzlo osobnosti. S tím se ale narodíte. Existují lidé, kteří přijdou na pódium a všichni ztuhnou. Přirozeně vzbuzují v lidech ohromný respekt, který se ale dá časem vykompenzovat něčím jiným."

Hraje velkou roli zjev?

"Bohužel v dnešní době hodně. Myslím si, že otázka vzhledu se ubírá jiným směrem než by měla. Muzika je hodně komerční záležitost. V dnešní době se z toho dělá - i když u nás ani ne - velká věc a mnohdy se krása upřednostňuje před výkonem. Takže lidé, kteří ani tak dobře nehrají, ale vypadají a nedej bože za nimi stojí ještě prachatí rodiče, mají zelenou. A lidé, kteří jsou o dvě třídy lepší, ale nevypadají tak dobře, zelenou nemají. Ano, vzhled je sice důležitý, proč to neprodat, ale nedá se stavět jen na něm. Když se interpretka na pódiu představí jako sexy kočka, musí za tím být nějaké hraní. Když začne pokulhávat v tónech, to je špatné. Publikum chodí na muziku. Chodit na obličej, to omrzí. Navíc zestárne a co potom? Nelíbí se mi, když se vzhled upřednostňuje."

Existují rozdíly mezi mužským a ženským hraním?

"Je výhoda, že každý je jiný a každý z posluchačů si najde, co se mu líbí, takže se všichni uživíme. Každý uspokojuje nároky určité části publika. Ženy jsou možná cílevědomější. Už odmalička. Hudební školy jsou plné děvčat. Holčička se už od dětství jeví ctižádostivější a poslušnější, kdežto kluci na to víc kašlou. Možná je to dané i tím, že ženy jsou víc vnímavější na muziku, mají rozvinutější intuici. Celkově ale je to asi dost sporná záležitost."

Lze rozpoznat, jestli hraje muž nebo žena?

"Na některých věcech se to rozpoznat dá, ale moc to takhle nestuduji. Mně se hra bud' líbí nebo nelíbí a je úplně jedno, jestli za tím stojí žena nebo muž. Určitě jsou v něčem nuance, protože my ženy chápeme svět jinak než muži. V tom vidím pozitivum."

Co si myslíte o budoucnosti vážné hudby v době úžasných technických vymožeností? Nakolik ji může technika ohrozit? Patří budoucnost experimentu a mezižánrovým výletům?

"Těžko říci. Myslím si, že se děje hodně experimentování, do kterého ale já vstupovat nechci. Netoužím se spojit s nějakou populární hvězdou. Nějak se mi. takové přístupy příčí. Líbí se mi však natočit třeba šlágry ve vhodném klasickém aranžmá. Kombinace hvězd a hudebníků je záležitostí obrovských peněz ve srovnání s tím, co bereme my. Přiznám se, že bych se to styděla vzít. Tudy totiž cesta nevede."

Takže jste spíš konzervativní?

"V tomto ohledu ano. Jsem pro uspořádat koncert hvězd z oblasti vážné hudby. Jsem i pro videoklipy. Jsem pro, aby se lidem ukazovalo, že jde o zábavu, že vážná hudba nejsou jen uhlazení černobílí páni. Říká se, že na prahu nového tisíciletí bude lidstvo stát před otázkou, zda se bude ubírat duchovní cestou nebo technickou, materiální. Na nás, interpretech vážné hudby, je, abychom co nejvíce podporovali duchovní směr. Věřím, že lidstvo na tom není tak špatně. Například jakákoliv dokonalá cédéčka nestačí. Na pódiu se vytvoří jedinečná atmosféra a člověk si ji uchová jako nezapomenutelnou událost."

Necháte se strhnout?

"Určitě. Jsem hodně citlivý typ na publikum. Když se sejde dobré, vnímavé obecenstvo, předáváme si vlnové informace a je to paráda. Nedokáži hrát napůl. Kolikrát jsem si snažila ulevit, ale neumím to. Hraju vždycky nadoraz. Ona atmosféra toho daného okamžiku se už nebude opakovat. Když například nahrajete takový koncert na video a pustíte si ho doma, není to ono. Věřím, že lidé budou vyhledávat kvalitní záležitosti, že na ně bude té techniky už moc. Neměli bychom připustit, aby nás technika pohltila."

Měla by být špičková interpretace pro diváka zároveň show?

"Na prvním místě musí být přirozenost. Na pódiu se nepozoruji a neuvažuji o tom, jak se pohybují. Musím vnímat muziku a prodávat ji. Lidé jsou vnímaví, poznají, kdy hrajete jen na oko nebo kdy vás muzika zcela strhla."

Jak vypadá váš šatník?

"Šiju u Hanky Havelkové, od které mám šaty na denní nošení i na koncertní vystupování. Má elegantní a přitom jednoduchý styl, který mi sedí. Používá krásné materiály a je mistrem detailů. Umí se vcítit do mých potřeb na pódiu. Moje šaty musí vypadat trochu jinak než klasická garderóba, protože držím housle a pohybuji se. Mám i dámský frak. Konzultujeme spolu, aby mě šaty někde netahaly, neškrtily, aby střih vypadal dobře, když držím ruce nahoře. Přes den se podobně jako na koncertech oblékám podle toho, jak se cítím. Někdy si obléknu sexy róbu, minišaty nebo kostýmek, jindy zase zvítězí sportovnější téma, džíny a svetr. Ráda sportuji a střídám oblečení. Nejsem typ, který se využívá jen v sukničkách.."