Virtuoska Gabriela Demeterová se svými houslemi procestovala svět. Nedávno se vrátila z Japonska. Ale my jsme si povídali i o rodinné chatě u Plzně, kde tráví ráda volný čas, a o právě rekonstruovaném stoletém domě u Berouna, v němž bydlí.

Když nekoncertuje, tak je prý pro ni příroda důležitější, než město. I když bydlí na českém venkově, ráda si přináší poznatky i suvenýry z cest.
„Miluji japonský smysl pro detail. Japonská zahrada je úžasné místo k relaxaci. Moje vize zahrady je v anglickém stylu se zakomponovaným japonským koutkem. Vím, že to lze. Polykulturní zahrada - to se mi nesmírně líbí. Jiná věc je moderní japonská architektura, která mi už tak blízká není. Japonců je strašně moc a musejí se hodně směstnat. Oni se chodí domů jen vyspat, protože se tam neskutečně pracuje. O tom se nám ani nezdá. Také mají ohromnou úctu k umění a ke kultuře. To jsem jinde ve světě v takové míře nepozorovala."

Baroko za humny
Gabriela Demeterová většinu roku žije .hudbou a nepotřebuje od ní odpočívat, ani když je na letním rodinném sídle v krásné přírodě na sever od Plzně. Zde pořádá Mezinárodní hudební festival a mistrovské interpretační kursy Barokní perly Gabriely Demeterové.
„Nápad vznikl proto, že s mým mužem v tomto regionu trávíme přes léto většinu volného času. Mám ten kraj sježděný na koni. Jednoho rána mě na zahradě napadlo,proč v této oblasti, která moc hudební tradici nemá, nezaložit hudební festival mezinárodního renomé, kam bych zvala své kolegy ze světa. Nápad jsem rozšířila i o myšlenku předávat zkušenosti mladším kolegům. Forma letních kursů mě oslovovala už v letech mých konzervatorních studií. Takže jsem hned spojila několik záměrů - podpora mládí, oživení kultury v regionu a zároveň záchrana památek." (Vzniká Nadační fond Gabriely Demeterové a spolupracuje se Státním památkovým ústavem v Plzni - pozn. autora.)
Gabriela miluje historii a architekturu minulých století. „Je to propojeno i s mojí profesí, protože mým profesním koníčkem je barokní hudba. Ta doba mě nesmírně oslovuje. Samozřejmě se barokní hudba nejlépe hraje v barokních prostorech. V naší zemi je tolik klenotů, že máme co nabídnout světu. A ne jen v regionu Plzeň-sever."
„Svět je tak malý, že ekonomický ředitel firmy Vekra, která je mým dlouhodobým sponzorem, je vlastně soused z Plas. Sice prý nejsou muzikanti, ale hudba se jim líbí, takže by chtěli podpořit vzpomínané kulturní setkání. Moc si toho vážím. Klasická hudba, která je přece jen pro užší okruh posluchačů, mecenáše potřebuje. Je dobře, že se to stává zvykem i u nás a že i firma vyrábějící plastová okna nedává své peníze třeba jen do fotbalu, jako jiní, ale i do kultury."

Doma je doma
Blonďatá houslistka, slavící úspěchy nejen u Japonců, žije u Berouna ve sto let starém domě, který právě prochází rekonstrukcí. (Vzpomínaný prázdninový dům postavený před deseti lety je pak v tomto srovnání novostavbou.)
„Doma se chystáme na rekonstrukci střechy. Narodila jsem se v Praze a vyrůstala jsem u Staroměstského náměstí. Asi před sedmi lety jsme se s mužem rozhodli, že i vzhledem k tehdejší bytové situaci nepřistoupíme na čer ný obchod s byty a raději se za stejné peníze vystěhujeme za město. Bylo to asi osudové rozhodnutí, protože oba dva většinu roku trávíme na cestách. Zázemí, kdy přijedu domů a je hned kolem mne příroda, les a venkovský lid, bych už neměnila. Ráda za sebou zavřu dveře a užívám si soukromí. Přírodu miluji a vždycky jsem k ní měla vztah. Rodiče jsou vášniví chalupáři a byla jsem zvyklá být každý víkend venku.
" V centru Prahy by se prý už ani nedokázala soustředit na práci. „V našem domečku udělám daleko více práce. Venkovský styl bydlení mi vyhovuje a i po rekonstrukci si chceme dům zařídit stylem francouzského nebo anglického venkova."

Odkazy předků
Venkovský dům stojí na velkém pozemku obehnaném zídkou. Kameny pocházejí z tamního zámku. Když jej majitelé opustili, začal pustnout a všechny domy v okolí našly zdroj stavebního materiálu v chátrajících hospodářských budovách zámku.
„Na naší parcele býval ovčín původního hradu z jedenáctého století. Prapředkovi mého manžela muselo trvat snad celý život, než pozemek obehnal kamennou zdí. Ale pro mne je tam hlavně příroda. Nádhera! I pro vyjížďky na koni. Ve svých dvaceti jsem zjistila, že vzhledem k zátěži, kterou páteř od dětství má (na housle hraji od tří let), musím začít sportovat, abych mohla dále fungovat.
Koně jsem chtěla od dětství, ale tenkrát to nešlo. I když rodiče jsou z venkova, ty podmínky nebyly. Musela bych se jít učit do Chuchle. Jenže jsem byla z hudební rodiny.

Před pěti lety jsem zjistila, že lze zaplatit lidi, kteří mě na koni naučí jezdit. Je to moje velká vášeň a snažím se být v sedle každý týden a hodně na sobě pracuji. Jezdím v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem pod vedením ředitele Norberta Záliše. Kůň je partner, a ne objekt, který vás musí poslouchat."