Madonna s houslemi (ROZHOVOR)

Mozartův Houslový koncert A dur hrála GABRIELA DEMETEROVÁ na konci února při svém osobním debutu s Pražskými symfoniky a Jiřím Bělohlávkem v jasně červených šatech, výrazně nalíčená a nápadná. V civilu tak provokující není - je to sympatická, pohledná a živá blondýnka, která ušla za posledních několik málo let velký kus cesty nejen jako interpretka, ale i v názorech a tužbách. Dokončila AMU, má za sebou soutěžní ceny, kompaktní desku s houslovými koncerty starých českých mistrů, rozrůstající se řadu zajímavých vystoupení.

Byly ty červené šaty součástí vašeho image?

Šije na mě módní návrhářka Hana Havelková, která mi jako majitelka butiku radí, a já jsem na podzimním koncertě, při němž jsem poprvé hrála s Českou filharmonií, a to Sukovu Fantazii, chtěla vypadat jako mladá sexy dáma. Vzala jsem si je i nyní. Nosím však vedle těchto i šaty, které takové nejsou. Jednou mám chuť vystoupit na pódium oblečena výstředněji, jindy decentněji. Hlavně se nechci do ničeho nutit.

Je tohle současně výrazem vašeho přístupu k hudbě?

Na vše jdu především pudem a citem. Zatím mi to funguje a je z čeho brát. Jsem paličatá a nenechám si už moc radit.

Na co se nejvíc jako houslistka soustřeďujete?

Jsem vedena k čistému preciznímu ladění. Maximální pozornost intonaci je na prvním místě. Barvy tónů se pak rozsvěcují najednou samy.

Lze si představit, že housle jsou vám vším. Cvičíte stále?

Hraju na housle od pěti let a přijde mi to úplně normální. Jisem samozřejmě také líná, ale život si bez nich nedovedu představit. Jsou mou velkou seberealizací, nejsou však na prvním místě, protože si střežím osobní život. Jsou druhou polovinou mého já. Někdy na ně také nemám chuť. Pak je lepší ten den nehrát.

Co se vám vlastně na houslích líbí nejvíce?

Hledání barev, kterých má tento nástroj tolik... Libuju si ve vylaďování a dotahování do maxima intervalů, jako jsou kvarty a kvinty. Na houslích mě fascinují alikvotní tóny, rozeznívání jejich rezonance, až doslova brní hlava. Jsem samozřejmě i trochu samolibá a ráda si proto vychutnám vydařený koncert. Mám ráda zvuk dobrého orchestru, nechám se jím strhnout. Pěkným pocitem také je, když slyším a cítím, jak je při recitálu publikum vtaženo a zticha. Třebaže mám předem před vystoupením trému, mám současně potřebu euforie z vystoupení.

Na pódiu se tedy opájíte zvukem?

Na pódiu nejsem vlastně schopna posoudit, jestli hraju dobře, protože hra mě v té chvíli odnese někam jinam. Mám samozřejmě radost ze zvuku. Koncertem však především nastává maximální vyčerpání, které zároveň nějak potřebuju dobít.

Na čem nyní nejvíc pracujete?

Na Sibeliově houslovém koncertu. Mám ho poprvé hrát na podzim s Pražskými symfoniky a dirigentem Gaetanem Delogu, který je mimochodem ohromně příjemný člověk a velký muzikant. Z večera má vzniknout živá nahrávka. Sibeliův koncert je jedním z největších romantických. A také jedním z nejtěžších, technicky obzvláště třetí věta. Pokud se ho zmocním správným směrem, bude to nádhera. Sibelius je samozřejmě velké sousto.

K jakému pojetí tíhnete?

Pudově k vlastnímu. Nehodlám poslouchat stovku nahrávek a vymýšlet, jak koncert zahrát jinak než ostatní.

Hodí se pro takový úkol nástroj, který máte nově vypůjčený ze státní sbírky?

Hraju teprve několik měsíců na housle od houslaře Kašpara Strnada z roku 1795, které nikdo z kolegů nechtěl. Jako by každý musel mít stradivárky nebo guarnerky. Zjištuji, že tyto housle jsou český Stradivari, zvukově rovnocenný partner třeba Hudečkovým stradivárkám, třebaže s jinou barvou. Čím víc se tomuto nástroji věnuji, tím víc se rozehrává. Má krásné barvy, svítivé E a s ním současně temný violový tón. Hodí se skvěle. Vybírali jsme jej přímo s ohledem na Sibelia.

Laik má představu, že pronájem vzácných houslí ze státní sbírky je finančně nákladný. Můžete si takový luxus dovolit?

Není to tak hrozná suma, ale je příjemné, že poplatky za pronájem mi sponzoruje nadace Musica noster amor. Její prezident Václav Hudeček se mi snaží pomoci i jinak a chová se ke mně moc pěkně.

Sibeliovým koncertem budete mít v repertoáru další velký opus. Vaše všestrannost vás však opakovaně vede i ke starší hudbě. Co tam je nového?

Nedávno jsme s varhaníkem Jaroslavem Tůmou v Klementinu dotočili jako českou premiéru na CD prvních sedm z Biberových programních Biblických sonát včetně Passacaglie jako epilogu. Za rok bychom projekt chtěli druhou polovinou dokončit. Jednou také určitě natočím Bachovy sólové sonáty.

Pustila jste se tak do stylové interpretace barokní hudby?

Stylovosti lze dosáhnout i bez takzvaných boulí a dalších výrazových manýr. Nahrála jsem Biberovy sonáty normálním smyčcem na Strnadovy housle. Velmi mně pomohl Jaroslav Tůma i holandská lektorka semináře hry barokní hudby. Škoda, že se barokní housle jako speciální obor na AMU vůbec nevyučují. Na seminář ostatně skoro nikdo z hlavních houslových pedagogů nepřišel, myslí si, že to je zbytečný obor. Zato tam byla celá třída Dany Zárubové z konzervatoře.

Čím je Biberova programní hudba charakteristická?

Po přečtení příslušných biblických textů vyplyne, o čem která sonáta je. Výrazově i technicky je to náročná hudba. Těžká a krásná sólová passacaglia byla pro mne osobním objevem. Škoda, že není v běžném repertoáru houslistů třeba vedle Bachovy Ciaccony.

Přistupujete k Biberovi z nějakého zvláštního úhlu?

Kromě první sonáty a závěrečné passacaglie předepisuje autor pro každou část zvláštní přeladění strun - skordaturu. V rakouské tištěné edici naštěstí existuje transkripce, ze které lze hrát, jinak bych musela půl roku cvičit na přeladěné housle, protože se skordaturou přichází sice snazší hratelnost, ale jiná intonace, zvuk a podobně. Takhle v transkripci jsou ovšem sonáty obtížné. Jedna z variací je například v čistých primách, a to se hraje opravdu těžko. Smyková stránka a frázování, forma velkých ploch, to vše je náročné. Já však velmi ráda pracuju na těžkých úkolech. Nebo vezměme již zmíněnou passacagliu. Houslisticky jde - podobně jako nějaká Bachova fuga - zahrát dobře, ale nesmí se ve frázování ztrácet třeba téma. Takovou skladbu opět neumím uchopit jinak než pudově.

Jste ve stáji Supraphon Records...

Udělali mi na Antonína Vranického klip, byl druhý v české vážné hudbě po klipu Dagmar Peckové. Zpracovalo ho studio Holly pod vedením Zdeňka Navary a režiséra Mariana Schiebla a patřil v našich televizích k nejvysílanějším. Vážím si toho, že mi svou účastí na klipu pomohli také Václav Hudeček, Lubomír Brabec a další. Klip byl vtipný a nemusela jsem se přetvařovat.

Jste se sebou spokojena? Kam směřujete?

Za dva roky se mnou udělali mnoho práce, vždyť jsem přišla k Supraphonu jen s oceněními a začala od nuly. Zatím ještě nejsem zdaleka na konci. Mám snahu o lepší hru na housle ve všech oblastech - musím objevovat nové skladby a zvuky, jet stále více naplno, hrát lépe, dostat se do špičky a udržet se tam co nejdéle...

...a umět jednou včas odejít...

Ano. I o tom je od počátku nutno vědět. Odejít v momentě, kdy už bych neměla rezervy, abych se dobila. Odejít s hrdostí jako dáma a začít třeba učit je lepší než umírat zaživa. Působí smutně, když se někdo trápí a dožívá a když je vidět úpadek, při němž se ozývá jen několik tónů, byt takových, jaké nikdo jiný neumí. Vážím si práce lidí, kteří do mě investovali, učili mě a vedli mě k práci. Nechci jejich vklad jednou poničit snahou za každou cenu se zbytečně udržet.

Být ve stáji gramofonové firmy s sebou nese i reklamu, obchod. Jak to snášíte?

Už po mně lidé chtějí i podepisovat fotky. Jsem tu od toho, abych hrála, ne abych si budovala reklamní kampaň. Samozřejmě jsem však do kolotoče byznysu spadla, ale jsou naštěstí lidé, kteří tomu rozumí za mne a s nimiž konzultuji. Vím, že chci mít seriózní image a že proto nechci dělat tajtrlíka na rautech. Vybírám si proto a varuji se toho, co by mi mohlo uškodit.

Lze předpokládat, že proto nehrajete ani na pověstných pražských koncertech pro turisty?

V době studií to byla příležitost si zahrát. Nyní si musím a mohu vybírat a to i za cenu, že bych neměla program zcela zaplněn. Vždyt mohu volný čas věnovat dalšímu studiu.

Čím jsou ony opovrhované hodinové programy tak špatné?

Akce, kde hudba běží jak na pásu, se mi nelíbí. Nabídek mám docela hodně, ale snažím se nezahltit se, abych vše stíhala v pohodě. Nehraju proto ani Vivaldiho Čtvero ročních dob, protože to hraje kdekdo. Musím být seriózní. Není-li nabídnuta smlouva, nehraju. Nejsou-li finance na honorář, také ne. To ovšem neznamená, že jsem takříkajíc na peníze. Jen jsem v období, kdy se nesmím dostat do škatulky, do níž nechci. Zatím se mi nepodařilo udělat krok vedle. Stačí však jeden nevydařený koncert a pověst jde dolů. Ráda bych přispěla k tomu, aby se kulturní život nezahlcoval hudebním plevelem.

Máte nějaké zvláštní hudební náklonnosti?

Jsem a budu vždy univerzální se snahou, aby každý autor měl v interpretaci něco vlastního. Hodlám se ještě vydat i do světa moderny. Chtěla bych mít v repertoáru nějakou pro mne napsanou skladbu. Kdybych si mohla neskromně vybírat, uvítala bych třeba nějakou od Petra Ebena či Jana Klusáka, líbí se mi, jak píší. Zatím jsem nic v soudobé hudbě pro sebe nenašla. Potřebuji něco tonálního, technicky zajímavého, nic lehkého. Musí to být žhavé a o něčem. A žádné čtvrttóny.

Jak vlastně odpočíváte?

Jezdím na horském kole, posiluju, věnuju se kytičkám. Nesnažím se přitom o přehnanou starostlivost o ruce. Jindy poslouchám pop, ráda sedím s lidmi při skleničce, i když jsem totální abstinent - oni mají víno, já svůj sprite. Nebo ležím, relaxuju a dívám se na televizi. Na cokoli. Jen aby to byla totální změna od hudby. Po celodenním cvičení už prostě nemůžu poslouchat CD.

Takže jaký je tedy váš image?

Jedním z hlavních znaků jsou asi mé rozpuštěné vlasy. Chci každého přesvědčit, že jsem normální člověk, a vypadat zároveň jako veselá holka.

PETR VEBER - Harmonie 06/1996