Podle obrazů. Navštívila jsem výstavu ještě před její instalací, s režisérem Janem Bornou jsme si prohlédli prostor, nasvícení i obrazy, převážně smutně až melancholicky laděné. Takže jsem volila skladby tohoto charakteru.

Věříte na interakci mezi uměními?

Určitě. Schikanederovy obrazy na mě pouštějí spoustu zvláštních vln ještě dnes. Vždycky po mém vystoupení každou středu mi ještě tak dvě hodiny určité obrazy vyvstávaly na mysli naprosto živě. Věřím na takovou spojitost. Byl to moc pěkný nápad, zdravá věc pro všechny. Tuto středu už tam nejdu, protože minulou to skončilo. Všichni budeme mít "absťák", protože se tam vyvinula krásná atmosféra. Pro mne to bylo něco jiného, protože jsem u hraní musela chodit, nebyla hlavní osobou, na kterou se upírají zraky.

Podle vlastních slov věnujete maximální pozornost intonaci. Nezdá se vám, že česká houslová škola na ni zrovna dvakrát nedbá?

Je to pravda a škoda. Za Ševčíkových dob byla intonace naprosto prvotní, česká škola se jí vyznačovala. Bohužel dnes se na ni moc nedbá. Na našich soutěžích jsou zázračnými houslisty už ty děti, které hrají čistě, i když jejich projev není zrovna zajímavý. V zahraničí najdete stovky lidí, kteří hrají čistě a technicky dokonale. Asi to potrvá dlouho, než si u nás lidé sundají růžové brýle. Je to otázka pedagogů. Často je to spojeno s technikou, s postavením ruky. Třeba mi říkali "to musíš vycvičit!" Ale o to nejde, když to dřu špatně. Musím vědět jak. V tomto směrem se hodně učím v Dánsku na postgraduálním studiu. Moje tamní profesorka Marta Líbalová je Češka, vzešla z této školy, tím vším tady prošla, ale pak jí spousta věcí nebyla pohodlná do ruky. Chtěla přijít na to jak a povedlo se jí to. Pozorovala hvězdy a jiné druhy škol v zahraničí. I u nás to bude muset vykrystalizovat, protože tudy cesta nevede.

Jste z těch, kterým i v tom případě, že je něčí hra výrazově zaujme, zkazí nedokonalá intonace veškerý požitek z poslechu?

Určitě. Úzce to souvisí. Je normální, že někdo šáhne vedle, dělám to i já, dělají to i největší hvězdy. Vždycky pár not ulítne, ale o tom hra není. Ale pomocí intonace se dělá barva zvuku, charakter. V případě, že někdo je každou chvíli vedle, tak to fyzicky nesnesu. Mám téměř absolutní sluch a dělá se mi tudíž špatně od žaludku. Musela jsem několikrát odejít v polovině koncertu.

Před dvěma lety jste nahrála Bibera na nestřevové struny, s moderním smyčcem a v transkripci. Zaznamenala jste nějaké kritické ohlasy?

Zaznamenala, ale spíše v pozitivním smyslu, že lidé, kteří se sami věnují tzv. "autentické" (to slovo vůbec nemám ráda) interpretaci, se před nahrávkou trochu posmívali. Ale já jsem do toho šla s vědomím, že chci nahrát něco, co na trhu není v české interpretaci. Myslím si, že "dobrá" zlatá střední cesta je lepší než "špatná" dobová interpretace. Mám starý nástroj a snažím se o tvorbu tónu, jako tehdy, takže nemusím mít střevové struny. Jde o efekt, vyloudit podobný, ne-li stejný tón. Když si pak tito lidé mou nahrávku poslechli, tak ji akceptovali, což beru jako poklonu. CD se dostalo k rukám Catherine MacIntosh, jedné z největších hvězd hry na barokní housle, která sama pak měla zájem se se mnou osobně setkat a řekla, že moje nahrávka je zajímavější než od Johna Hollowaye!

Myslíte, že je v silách nějakého špičkového houslisty jít současně oběma těmito směry?

Nevím, myslím si, že ne. Jsou to odlišné světy, odlišná tvorba tónu. Jde to na jednom nástroji, s kterým je člověk zžit každý den. Pak můžete přeskakovat mezi styly. A to se mi na tom líbí, uchovávání pružnosti a flexibility. Snažím se je u sebe rozvíjet, protože bych se nerada specializovala na jeden styl. Jsem perfekcionista a kdybych měla hrát na barokní housle, musela bych hrát jenom na ně a to by mě nebavilo.

Konzultovala jste i s lektory barokní hudby. Co může dát "neautentickému" interpretovi?

Mě se líbí, že mě berou normálně a neřeknou: "S tímhle vůbec neotravuj a jdi rovnou domů." Naopak mi ještě věnovali čas navíc, protože to pro ně znamenalo, že když já budu moci něco stylově podat, tak přitáhnou další okruh diváků. Poradili mi ve zdobení - to je strašně důležité, v tempech i v technice pravé ruky, jak jinak vyloudit tón. Právě taková spolupráce je důkazem, že podmínkou stylové interpretace nejsou jen ony střevové struny. Jejím smyslem je právě cítit stylovost hudby.
Naše státní hudební učiliště kladou stylové interpretaci značný odpor...
Je to až směšné.

Vidíte nějaké záblesky do budoucna?

Je to v tom, že si profesoři nevidí na špičku nosu. Pro ně je absurdní, že jim někdo o řádově dvacet let mladší přijede něco vůbec vykládat o hře na housle. S tímto přístupem se nikdy nezařadíme mezi houslovou světovou špičku, protože když se člověk přestane učit - a oni zdaleka neumí všechno, výsledky jejich žáků o tom nesvědčí - tak se samozřejmě nehneme z místa. Pak přijede skvělý holandský lektor - zdarma! - a nikdo z jejich žáků nepřijde. A jestliže přijde alespoň některý z profesorů, pak začne diskutovat o tom, že Oistrachovy nahrávky Bacha jsou také dobré. Jenomže on vůbec nevěděl, jak se interpretuje stará hudba a v tehdejším Rusku ani nemohl. Uměl skvěle Čajkovského, Brahmse... Tento krátkozraký přístup mě strašně štve a svědčí jen o malosti.

Celou docházku na konzervatoř i HAMU jste absolvovala u paní profesorky Grumlíkové.

Ta léta pro mě byla důležitá v tom, že jako jediná z pedagogů tady měla nějaký systém. Věděla, čím by žák měl technicky projít. Dohlédla na stupnice, na světovou techniku, nedržela se slepě Ševčíka, který také nemá vše geniální. Mě osobně věnovala maximum, měla jsem i hodiny navíc. Taky se rvala se spoustou problémů, některé vyřešila, jiné nikoli. Nikdy se nechovala tak, že by nerada, abych já ji přerostla. V momentě, kdy začne profesor zápasit s žákem, tak to je špatné, protože profesor je tu od toho, aby ho žák přerostl. Zároveň musíte mít někoho, kdo je vám schopen říci: "Teď hraješ špatně." Tím člověkem je mi nyní právě profesorka Líbalová, s kterou mám spíše kamarádský vztah, můžu jí říct, když mám strach a trému. Sama bych asi moc dál nepostoupila.

Právě jste nahrála pro Supraphon Dvořákův koncert a Sukovu Fantazii s FOKem a Liborem Peškem. U nás míváme "posvátné" interpretační tradice, kterých se nikdo nesmí dotknout. Jak jste se s ní rvala vy?

Na této desce jsem se pokusila ji zcela opustit. S profesorkou Líbalovou jsme na obou věcech dělaly, má k tomu zdravý přístup. Myslím, že zažité české pojetí není moc šťastné. Naše myšlení je vertikální, jsme zvyklí číst noty po taktech, ale ne po frázích. Ale kumšt všech světových špiček je ve sledování frází. Pak to posluchače chytne a má to drive. Dvořáka jsem hrála od svých 15 let snad stokrát, ale před nahráváním jsem ho z gruntu předělala. Nesu teď na trh věci, které jsou ohrané, takže bych ráda přispěla trochu jinou interpretací. Snad se to povede.

Narazila jste už během nahrávání na to, že vaše pojetí není příliš tradiční?

Ano, narazila. Bylo zajímavé, že orchestr je zvyklý na tradiční čtení, ale já tam dělala různá zastavení, abych oddělila bloky, jinde zase zastavoval orchestr, ale já šla dál.

Máte nějakou veselou historku z natáčení?

Ano, bezvadnou. Měli jsem původně asi čtyři nahrávací dny, myslela jsem si, že to ani nestihneme, protože je to plno hudby. Ale pak jsme začali a najednou byla dopoledne hotová první a druhá věta, odpoledne jsme udělali třetí. Pak jsme si říkali, že Suk bude horší, že ho nemůžeme za další odpoledne stihnout, ale v šest mělo být padla a za dvě minuty šest jsme byli hotoví. Už chodí po Praze takové fámy: "No ty, Gábino, točíš pět koncertů za den..." Ale vážně: s FOKem a Liborem Peškem se skvěle spolupracuje, jsem na ně zvyklá, protože jako jedni z mála dávají příležitost mladým lidem a kdo se mi věnuje i po stránce recitálů a staré hudby. Je to moje oblíbená agentura i orchestr. Tímto jste natočila nejznámější český koncert... Hm, ten se točí jednou za život. Je to životní zlom. Dělá se jednou za dvacet let. Už to asi nikdy nenatočím. Myslíte, že vám tato nahrávka otevře dveře ven? Supraphon s ní chce ven. Říkají, že v zahraničí je zájem o české věci s českými interprety. S cizinci to nechtějí, důvěřují domácím. S tímto koncertem jsem prošla celá studia, i na Menuhinově soutěži, kde jsem vyhrála, jsem ho hrála ve finále pod taktovkou Sira Yehudi Menuhina.

Už byste dnes, dva měsíce po nahrávání udělala něco jinak?

Nevím, ještě jsem neslyšela sestřih. Ale jen na okraj: když jsem si pustila svoji Sukovu Fantazii, jak jsem ji hrála před dvěma lety s Českou filharmonií, bylo mi hned po několika taktech jasné, že teď to bude všechno jinak. Zablažilo mě to. Hlavně si myslím, že je to tak dobře.

Co nyní právě studujete?

Právě pracuji na obou Šostakovičových koncertech. Bude to v rámci velkého projektu Supraphonu. Mělo by se to nahrát až kolem roku 2000, ale jsou to těžké klády, takže na nich pracuji už teď a moc se těším. Chtěla bych udělat Beethovena a nějaké Paganiniho koncerty. Trochu se rozprostírám do brilantních vod; udělala jsem Carmen a Cikánské melodie. Bohužel se u nás málo hrají. Klasický repertoár sonát a velkých koncertů už mám hotový.

V poslední době je stále více žen houslistek. Máte nějaké vzory?

Samozřejmě Anne-Sophie Mutter. Tu mám strašně ráda. Je strašně chytrá, sedí jí velké věci s orchestrem. Je mi sympatická už tím, že se udržela celá ta léta na vrcholu. A snad jako jediná je schopná zahrát na koncertě tak, že se to celé dá vzít na CD. Nesáhne vedle. Ale také Ida Haendel, Shizuka Ishikawa, je jich spousta. Obdivuji ženy, které vydrží nápor rozjeté kariéry a jsou si schopny založit rodinu.

Myslíte, že na ženské hře je něco zvláštního?

Neřekla bych. Říká se, že když ženě chce někdo polichotit, řekne, že hraje jako chlap. To je ujetý. Je fakt, že když pustím rádio, tak poznám hru muže a ženy. Možná, že ženy hrají a vnímají svět niterněji. Asi se to dá těžko specifikovat. Ale chlapi hrají taky fantasticky... Obojí je potřeba.