Gabriela Demeterová studovala hru na housle na pražské konzervatoři a AMU. V roce 2000 dokončila postgraduální studium na Královské hudební akademii v Dánsku. Účastnila se mnoha soutěží doma i v zahraničí, kde získala řadu ocenění. Koncertuje po celém světě, vystupuje i v USA a v Japonsku. Hraje také na violu.
Řadu let se intenzivně věnuje studiu barokní hudby a její interpretaci. Je zakladatelkou mezinárodního hudebního festivalu Barokní perly, spolupracuje s význačnými tělesy, je sólistkou a uměleckou vedoucí Collegia českých filharmoniků.
Půvabná houslistka Gabriela Demeterová si již podruhé získala srdce kroměřížských diváků. V doprovodu klavíristky Markéty Cibulkové vystoupila ve Sněmovním sále 12. září. Při interpretaci náročných skladeb hraných s obdivuhodnou razancí zcela vyprodaný sál téměř nedýchal. Před koncertem sympatická Gabriela ochotně odpověděla týdeníku na několik otázek.
Před dvěma dny jste se vrátila z koncertního turné v Japonsku. Jaké je japonské publikum?
Já jsem tam vystupovala už v prosinci loňského roku. Japonci přijímají naši
muziku i interprety nezvykle vřele. Dokážou obrovsky ocenit upřímný hudební
výkon. Zajistí také perfektní servis, ojedinělý v celém světě. Vše je důstojné,
připravené, na minutu načasované, s tím se nesetkáte ani v Americe.
Japonci jsou také mistři ve stavě ní hudebních sálů s perfektní akustikou.
Jaké suvenýry si vozíte z cest?
Vlastně žádné, já nemám čas na obchody. Po světě jezdím za prací, nikoliv
na výlet, jak si někteří myslí.
Čím vás oslovuje barokní hudba?
Svojí fantazií, nápaditostí, rytmičností. Jde vlastně o populární hudbu
té doby. Lidé se při ní i bavili, to soudobá klasická hudba poněkud postrádá.
V barokní hudbě nacházím potěchu i inspiraci pro další práci.
Na housle jste začala hrát ve třech letech. Nemáte pocit "ukradeného dětství"?
Zpočátku mě to bavilo, hrála jsem si písničky. Později už mě rodiče museli
nutit (nutit se ovšem musím i dnes, mám-li studovat něco, do čeho se mně moc
nechce). Já jsem nejezdila s kamarády na vodu, na tábory. O prázdninách jsme
jezdili s rodiči na chatu, i tam jsem ovšem hrála. Já jsem nemohla v červnu
hodit futrál pod postel a vytáhnout ho až v září. Jde vlastně o řeholi, která
nikdy nekončí.
Ovšem je to nezbytné, musíte to podstoupit, máte-li talent, který se zúročí.
O ztracené dětství jde v případě, kdy rodiče dítě nutí ke hraní, přestože
talent postrádá. To rozhodně neschvaluji.