První, čeho si člověk všimne na Gabriele Demeterové, je opravdovost a to nejen v tom, jak hraje, ale i v tom, jak s vámi hovoří. Jako by vstřícnost a upřímnost měla zakódované v povaze. Přitom se nesnaží nikomu zalíbit a nepodbízí se.

Pardubice - Gabriela Demeterová si navíc skvěle rozumí s Paní módou, má svůj styl a její šaty na koncertech jsou skutečně nepřehlédnutelné, jak nápadem, střihem, tak eleganci, takže šťastně zvýrazňují osobnost jejich nositelky. Ostatně o tom se mohli přesvědčit návštěvníci Tříkralového koncertu v Sukově síni Domu hudby, kde houslová virtuoska byla doslova hvězdou večera. Svým citlivým a temperamentním podáním Čajkovského Koncertu pro housle a orchestr D dur, op.35, si podmanila posluchače natolik, že je zvedla ze židlí....

Návrat k Čajkovskému
Setkaly jsme se hned druhý den, kdy ji čekal další koncert s Čajkovským. I když patří k nejtěžším skladbám a pro mnohé interprety zůstává pouhým snem, Gabriela nepůsobila nijak unaveně, naopak. "Tuhle skladbu jsem hrála během studií na pražské HAMU, pak jsem ji už před publikem uvedla jednou v Americe a jednou ve Zlíně, jinak ne, takže jsem ráda, že jsem se k ní opět mohla vrátit. Poslední dva roky jsem se věnovala ruským skladatelům 20. století. Ale pevně doufám, že nastala opět období návratu k Čajkovskému a dalším velikánům."

Před koncertem odpočívá
Nedá mi, abych se nezmínila o tom, jak přesvědčivě hraje. Snažím se dopátrat, v čem tkví tajemství její hry. "Základem je hrát přesvědčivě a interpretovi by neměla chybět ani určité fluidum. Jde prostě o to udělat všechno, aby lidi měli ze hry zážitek, který u nich přetrvává delší čas. Já věřím tomu, že posluchač pozná, s jakou upřímností hrajete, a že to, co dohry vložíte, se vám vrací. Jsou to prostě emoce, které spojují pódium s hledištěm." Namítám, že to může být přece i dokonala technika hry, ale Gabriela zavrtí hlavou. "To není otázka techniky, ale toho, jak dokážete publikum strhnout. Snažím se každému autorovi dát to jeho, nic neošidím a věřte. že se to vyplatí," usměje se a dodává, že ovšem není stroj, takže před koncertem musí nabrat síly a odpočívat. "Je nutné dodržovat režim. Dám si lehký oběd a jdu si lehnout. V Pardubicích vlastně naskakuji po těžké angíně do koncertní sezóny."

Houslistka hraje i na violu
Povídáme si o tom, co pro mladou ženu obnáší koncertní život vůbec. Ptám se, proč si houslistka "přibrala" ještě violu, jako by jí nestačil jeden nástroj. "Vždy mě lákaly nelehké úkoly, výzvy a viola je navíc nádherný nástroj, pro který skladatelé napsali mnoho krásných děl, takže jsem se chopila šance rozšířit si svůj obzor, něco nového se naučit. Dokonce mám za sebou první projekt - "cédéčko", ve kterém poprvé prezentuji šest duet pro housle a violu Karla Stamice. No, a koncertní debut jsem absolvovala v pražském Rudolfinu. Do programu jsem zařadila úžasnou sonátu Dmitrije Šostakoviče. Složil ji měsíc před svou smrtí a také se kvůli obtížnosti příliš nehraje. Dá se tedy říci, že jsem si udělala radost."

Kůň vyžaduje upřímný vztah
Na chvíli odvádím pozornost od hudby k její další lásce, a sice koním. Není žádným tajemstvím, že pravidelně už rok jezdi do Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem. "To je pravda a může za ta pardubický primátor Jiří Stříteský, který můj zájem správně nasměroval. Náhodou jsem se s ním setkala, přišla řeč na koně a on mi doporučil ředitele hřebčína Norberta Záliše, za což jsem nesmírně vděčná. Pan Záliš je totiž skvělý odborník a byl tak laskavý, že se mi začal věnovat a od základu odbourával mé špatné návyky. Učí mě mít s koněm partnerský, upřímný vztah, takže doufám, že až si jednou opatřím také koně, tak mu budu dobře rozumět. Jinak housle a koně mají jedno společné - vyžadují poctivou a pečlivou každodenní práci, která není hned viditelná. Tak jako Velká pardubická má své taxisy, tak je má i hudba a já jsem perfekcionistka. Přehnaný optimismus se nejednou vymstil, a tak raději usilovně pracuji. Jen tak totiž mohu na pódiu zažívat krásné chvíle, vytvořit kvalitní atmosféru."

Hudečkovo uznání ji těší
Říká se, že mezi umělci existuje řevnivost a závist. Jsou ovšem výjimky, ke kterým patři i houslový virtuos Václav Hudeček, jenž má pro Gabrielu slova uznaní a obdiv. Jí to samozřejmě těší, protože jak říká, je pro ni určila legenda a vždy toužila, aby pravě on o ní řekl, že je dobrá. "Patří k těm umělcům, kterých si vážím, cítím, že jsme spolu na jedné lodi, a vždy jsem moc ráda, když se s ním setkám." Pochopitelně, že přijde i řeč na to, jaká panuje v hudební branži občas džungle. Gabriela se tomu brání tím, že svůj umělecký život vzala do vlastních rukou a vystačí si bez agentury a manažera. "Nevím proč, ale jsem ten typ, že se na mě nabalovali všelijací podvodníci, což nebylo příjemné. Musela jsem se prostě naučit nazývat věci pravým jménem a nebýt tak důvěřivá. Odmítnout některé nabídky a bránit se podrazům. Je to těžké, ale dnes co si naplánuji, to mám, a stěžovat si mohu jen na sebe. Navíc žiji s klidným svědomím. Víte, já si vážím každého člověka, který přijde na můj koncert, především však publika, u kterého cítím, že ví, jak je těžké se vypracovat a vydržet na výsluní. Je to skutečné běh na dlouhou trať a i když je někdy osamělý, je nádherný."

MILADA VELEHRADSKÁ - Hradecké noviny 22/1/2003