Máte o sobě někdy pochybnosti? Působíte jako sebevědomá žena...

Je dobré být pořád ve střehu a uvědomovat si svou cenu, nepodceňovat se. Ale tvůrčí pochybnosti mám, jako spousta lidí, bez toho se nedá pracovat. Pochybnosti mi pomáhají vybičovat se k větším výkonům. Jsem pořád na cestě, musím si všechno hlídat - pohlídat si tenhle rozhovor, vyjít vstříc lidem, když mě někde potřebují, být připravená.

Co je na vaší práci nejtěžší?
Možná nejtěžší je říct ne, když cítíte, že projekt nemá smysl. To máte jako všechny benefiční koncerty, se kterými se po povodních roztrhl pytel. Hodně jsem se vyléčila v roce 1997, kdy jsem účinkovala na podobných akcích a pak zjistila, že jsem hrála zadarmo a agentura se přitom napakovala. Proto už jsem opatrnější a raději přispěju jako soukromá osoba. Také mi občas ztěžují život někteří pořadatelé koncertů, špatně vybavené sály.

Řeklo by se, že takové problémy už neřešíte.
Většinou si nemůžu stěžovat. Jsem navíc ráda, že jsem zažívala komunismus a všechnu tu obtížnost, kterou ta doba přinášela. Třeba i to, že mě nechtěli pouštět ven a přednost měli kolegové, jejichž rodiče nebo oni sami byli ve straně. Ale přerod mě zastihl v ideální době, vypracovala jsem se a mám spoustu dobrých spolupracovníků. Přesto ještě občas narazím.

Pohybujete se ve světě, kde převažují muži. Překáží vám to?
Ne, protože v sobě cítím kus chlapa, navíc s mužskými je větší legrace. Mám v sobě možná tvrdost, kterou jsem si vypěstovala tím, že od tří let cvičím. Muži jsou pro mě inspirací, baví mě jejich styl vidění hudby, koukám se a učím se.

Vyčítala jste rodičům, že jste musela cvičit na housle a nemohla mít jiné koníčky?
Určitě. Protože jsem prostě neměla dětství. Ale kdybyste se zeptala kohokoliv jiného, kdo takhle odmala pracoval, řekne vám to samé. Dneska vím, že to bylo nutné. Jsem dospělá, mám své záliby a žiju život, který mě těší.

Ani v pubertě jste nepraštila smyčcem o zem?
Ne, protože jsem nějak věděla, že to nemá smysl. Že musím vydržet a že jednoho dne budu svým pánem. Navíc mám takový respekt vůči rodičům, že jsem si truc nedovolila.

Vedli vás rodiče k cílevědomosti?
To je dané astrologicky, konstelací a genetikou. Jsem ve znamení Býka, což jsou lidé houževnatí, a to cepování - když chcete dělat něco vrcholově, špičkově, tak to není zadarmo. A u takového nástroje, jako jsou housle, je to nezbytně nutné, je to celoživotní práce, bez toho prostě nejste na špici.

Jak dlouho chcete být na špici?
To nevím, to je v osudu. Talent - dar, který jsem dostala, není jen pro mou slávu. Mám za úkol přinášet lidem radost z klasické hudby, seznamovat je s ní. Můžu udělat jen to, že se budu snažit na sobě co nejvíce pracovat. To mne baví a doufám, že to tak bude celý život. Pokud se ovšem povede, že budu fyzicky fit a budu mít dobrou motoriku - což je také dané geneticky a nemůžu to odhadnout.

Vaše práce je hodně fyzicky náročná.
Nejen fyzicky, ale i psychicky. Ale člověk by se měl naučit hrát na nástroj tak přirozeně, aby s co největší efektivitou pracoval co nejmíň. To je opravdu věda. Prostě musím co nejvíce využít přirozený pohyb.

Chodíte do posilovny?
Fyzicky mě už dost zatíží koncert. Jezdím na koni v hřebčíně v Kladrubech nad Labem pod odborným vedením ředitele Záliše. Jezdectví je náročnější než fitness.

Umíte si dopřát něco příjemného?
Udržuji se jako spousta žen. Ráda si samozřejmě pořídím nějakou kosmetiku jako normální ženská, ale jinak... Ani ty ruce moc nešetřím. Miluji zajímavé jídlo a sladkostí. Jsem veliký gurmán.

Kam jezdíte na dovolenou?
Tenhle rok jsem ji ještě neměla, vlastně nevím, co to je. V létě, kdy má většina lidí dovolenou a prázdniny, je pro mě festivalová sezona. Ale pravda je, že mám volnější režim. Jsem na chalupě a odtud vyjíždím na koncerty.

Jak tedy odpočíváte?
Odpočívám v sedle. To je také velká dřina, velká práce - jako s houslemi. Pracuji na svém jezdeckém umu a přitom ten kůň mi dává velkou energii a štěstí. Je to takový můj psychoterapeut.

Nemáte strach, že by se mohlo něco stát?
Neriskuji, jsem opatrná a samozřejmě si pečlivě vybírám stáje. V současné době vím, že jsem v dobrých rukách. Už nevlezu kdekoliv na koně, zažila jsem si nebezpečný a ošklivý úraz, a to bylo velké varování. Měla jsem tři měsíce sádru a vím, že kdyby se mi něco takového stalo s rukou, tak to je konec.

A co slunce, moře?
Na to nejsem. Cestuji celý rok a válení u vody mě vůbec nevzrušuje. Jsem ráda se svou rodinou a když mám volno, jsem prostě doma a užívám si klidu a jízdy na koni.

Jste jednou z mála interpretek vážné hudby, které berou jako samozřejmost mít na fotografování vizážistu, oblékat se u návrháře.
O tom bychom se neměly ani bavit - to je samozřejmé. Jsem perfekcionistka, takže stydět se za to, že chci vypadat na pódiu dobře, by asi bylo dost divné.

Když se řekne atraktivní houslistka, všechny napadne jméno Vanessa Mae. Co si o ní myslíte?
Ona ale není moje kolegyně, ona nedělá klasiku. Ona je prostě hudební bavič, dělá pop, a to se s tím, co dělám já, nedá vůbec srovnávat. Klasiku nelze dělat prvoplánově kvůli popularitě.To se hned pozná. Jsem normální mladý člověk, interpret klasiky, který se nemusí za každou cenu podbízet.

Máte svého manažera?
Ne, všechno si dělám sama. Za deset let spolupráce s manažery v Čechách přišlo zklamání. Ta poslední zkušenost mě stála osm set tisíc. V České republice není potřeba mít manažera, to je jen show. Velkých manažerů, kteří umějí zaplnit diář na pět let dopředu, je opravdu málo. V Čechách zatím neexistují. Ve světě jsou - vezmou si velkou daň a úplně vás vycucají. Sice si vyděláte, ale musíte umět přežít. Takže spousta světových interpretů má psychické kolapsy, protože to nemůžou utáhnout. Není možné vydržet třista koncertů za rok. Ti lidé buď pijí, jsou na drogách nebo se zhroutí.

To je běžné i v klasice?
Naprosto, jsme jenom lidi. A dokud manažeři nepochopí, že klasika není jen o tom rychle vydělat, tak se to nezmění. Musí si uvědomit, že cena interpreta v klasice přesahuje jeho život, protože moje nahrávky se budou prodávat za padesát, za sto let, a ne jen tady, po celém světě. Moje děti a moji vnuci a pravnuci budou dostávat tantiémy z mých nahrávek, když budou dobré.

Kdy chcete mít děti?To nezáleží na mně ani na mém muži - to je v rukách osudu. Měla bych ráda děti, ale nebudou mít asi lehký život, protože cestuju po světě. Ale budu se jim určitě snažit dávat maximum. Rodinné zázemí je pro mě priorita a bez toho bych vlastně nebyla schopna dělat svoji práci. A v interpretačním umění mateřství ženu nesmírně citově obohatí a ještě ji to v tvorbě posune, je to víc slyšet.

Koupíte svým dětem housličky?
To ne, protože vím, co to je za dřinu a odříkání. Chtěla bych, aby nebyly vůbec muzikanti, ale nebudu jim v tom bránit. Když uvidí, že maminka hraje a tatínek hraje, tak to možná budou chtít zkusit.

* 17. 5. 1971 v Praze
- 1980 první cena v Houslové soutěži Jaroslava Kociana, v následujících letech zde získala druhé a třikrát třetí místo
- 1984 konzervatoř, žákyně prof. Grumlíkové - 1991 AMU, též profesorka Nora Grumlíková
- 1992 druhá cena v mezinárodní houslové soutěži Pražského jara
- 1993 všechny hlavní ceny v mezinárodní houslové soutěži Yehudy Menuhina v Anglii
- 1998-2000 postgraduál na Královské hudební akademii v Dánsku u doc. Marty Líbalové
- Účinkuje v USA, Evropě, v Japonsku
- vydala 13 kompaktních disků. letos začala hrát také na violu. Je zakladatelkou mezinárodního hudebního festivalu a interpretačních kurzů Barokní perly Gabriely Demeterové
- Vdaná, bezdětná