Než si budeme s Gabrielou vyprávět o jejím vztahu ke koním, krátce si přiblížíme její bohatý životopis, o kterém však skromně mlčí a maximálně odkazuje na své internetové stránky.

Stručně ze životopisu

Gabriela Demeterová začala hrát na housle již ve třech letech. Od roku 1983 studovala v Praze na konzervatoři a na Akademii múzických umění u prof. Nory Grumlíkové.
Od roku 1980 se účastnila mnoha soutěží doma i v zahraničí, kde získala řadu ocenění, mimo Jiné na Kocianově houslové soutěži v České republice nebo na Mezinárodní soutěži Yehudi Menuhina v Anglii, které se poprvé zúčastnila v roce 1987 a získala jako první Češka titul finalisty.
V roce 1992 získala druhou cenu v houslové soutěži Pražského jara a o rok později vyhrála v Mezinárodní houslové soutěži Yehudi Menuhina ve Folkestonu v Anglii všechny hlavní ceny včetně titulu absolutního vítěze a zvláštní ceny za nejlepší interpretaci díla J. S. Bacha. Během svých studií se pravidelně účastnila mistrovských interpretačních kurzů po celém světě.
Od roku 1994 nahrává pro firmu Supraphon, u které vydala již deset kompaktních desek. Po velice úspěšném koncertu s dirigentem Liborem Peškem v pražském Rudolfinu, kde interpretovala Dvořákův houslový koncert, dostala G. Demeterová nabídku od firmy Supraphon k uzavření exkluzívní smlouvy. Gabriela koncertuje nejenom v Evropě, ale i v USA a Japonsku. Spolupracovala s význačnými tělesy jako je například Česká filharmonie, English Chamber Orchestra, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK a dirigenty jako jsou Libor Pešek , Paavo Jărvi , Serge Baudo a další. G. Demeterová je sólistkou a uměleckou vedoucí komorního souboru Collegium Českých filharmoniků, který se specializuje na interpretaci barokní hudby a málo známých děl českých autorů.
Gabriela Demeterová hraje na nástroj z dílny italského mistra Giuseppa Roccy z roku 1855 a také na nástroj Kašpara Strnada z roku 1795.

Slavné houslitce a obdivovatelce koní jsme položili několik otázek.

Většinu našich čtenářů bude určitě zajímat, jaká byla vaše cesta ke koním?

Koně jsem už od útlého věku zbožňovala. Vždycky na poutích jsem se musela svézt alespoň na poníkovi.
Je to možná tím, že můj dědeček byl kovář a koně měl strašně rád. Dodnes má můj tatínek ve své kutilské dílně "dědictví" po dědečkovi v podobě kleští a pilníků na kopyta.
Poprvé jsem se ocitla v sedle asi v mých jedenácti letech u známého mého táty, který v dobách komunismu měl statek a dva islandské pony. Černá klisnička Šárka byla tehdy první, kdo mne "povozil" v sedle.
Bohužel se moji rodiče báli o mé ruce, takže jsem svou vášeň nemohla pravidelně a pod dozorem odborníků provozovat. Poprvé jsem na "opravdovém" jezdeckém koni seděla až u Eretö v Jezdeckém klubu Aris. To bylo před čtyřmi roky.

Začala jste se zajímat o pravidelný výcvik na koni?

Můj muž má dům v Dolní Bělé za Plzní. Protože moje láska ke koním v dětském věku nedošla naplnění, začala jsem se pídit po tom, jaké jsou v dnešní době možnosti pro dospělé zájemce o jízdu na koni.
Sousedi mi řekli, že asi 7 km od Bělé je obec Pláně, kde jsou údajně koně. Tak jsem se tam vypravila i s mou sousedkou Hankou, která sdílí stejnou vášeň pro koně. Na cestě do Plání jsme potkaly skupinku koní v čele s paní majitelkou to byla Irena Eretová. Zeptaly jsme se na výcvik a možnosti ježdění a začaly do Plání jezdit pravidelně.
Velice záhy jsem si všechny ty krásné koně, které Eretovi mají, zamilovala a stala se pravidelnou členkou jejich klubu. V Pláních jsou kromě krásných a ušlechtilých koní také bezva lidi. Eretovi se o koně starají znamenitě a k začátečníkům jsou vlídní, ale důslední a nekompromisní. Myslím tím styl jízdy, který vyžadují - aby se koně zbytečně netahali za otěž, neokopávali se a podobně. Je to o partnerství s koněm. Líbí se mi, že zde nejsou na prvním místě "vyježděné" peníze od „turistů", jako v jiných stájích.

Jak byste charakterizovala, Gabrielo, váš vztah ke koním?

Můj vztah ke koním - to je vášeň na celý život. Před čtyřmi roky jsem si splnila svůj celoživotní sen - jezdit. Navíc tím, že Eretovi chovají kromě ČT a A 1/1 také koně Kinské, jsem poznala, co za ušlechtilá a krásná stvoření jsou „isabely".
Občas jsem navštívila jiné stáje a jednou se mi to nevyplatilo. Po těžkém úrazu, pádem s „odstátého" koně - kdy jsem podruhé v životě spadla - jsem se rozhodla, že asi nastal čas začít uvažovat o koupi vlastního koně. Snad mi mé plány vyjdou. Mám totiž možnost ustájení ve stájích v mém bydlišti. Tím vlastnictví koně nabývá na smyslu. Mohu s ním být téměř denně. To je, myslím si, jako prevence proti náhlým zkratům v chování koně, kdy nevíte, co daný kůň dělal včera, naprosto ideální. A protože jsem blázen do Isabel, mám už takového koníčka vyhlédnutého u Eretů.
Zatím si užívá bezstarostné mládí jsou mu 3 roky, a když všechno dobře dopadne, tak za rok začneme spolu jezdit. Vyhlídla jsem si ho také proto, že je synem Hildy Kinské, která u Eretů působila jako "profesorka" pro nezkušené jezdce. Byla mým prvním koněm, na kterém jsem se rozklusala a nacválala. Má vynikající charakter. A je pro mne maskotem jezdeckého klubu Aris. Jmenuje se Hector a jeho otcem je Červánek. Hectorka jsem viděla asi tři hodiny po narození a z mé strany to byla láska na první pohled. Snad to vyjde.

Jak jde v současné době náročné hraní na housle a jízda na koni?

Celé svoje mládí jsem věnovala hře na housle. Žádný sport. Po dvacítce jsem se rozhodla vše změnit. Jestliže chci své povolání vykonávat co nejlépe a co nejdéle, je nutné se svému zdraví věnovat.
Koncerty jsou nejen psychická, ale i fyzická zátěž, která se vyrovná s výdaji energie jako u maratónu. To se hodně podceňuje u dětí. Mám už od pěti let zkřivenou páteř v důsledku jednostranného zatížení u houslí.
Spousta mých kolegů kolem třicítky trpí migrénami, bolestmi krční páteře a zad. Někteří kvůli tomu museli přestat hrát. Proto jsem si vyhradila jednou týdně povinně čas na vyjížďku. I to mi už teď nestačí, a proto bych ráda jezdila denně. Pro jezdecký vývoj je to nezbytné. Nechci jen pasivně sedět v sedle a nechat se "vézt". Chci koni co nejméně bránit v pohybu, ale přitom s ním spolupracovat. Někdy - většinou během podzimu, kdy je koncertní sezona v plném proudu, se ke koním až tři měsíce nedostanu. A je to znát.
Doma máme ještě velkého německého ovčáka a s tím musím denně do přírody. Takže pohybu je dost, ale masáži páteře v koňském sedle se to nevyrovná.

Uvidíme a uslyšíme vás na Národní přehlídce koní Kinských v Manětíně?

Jsem ráda, že se Ireně Eretové daří dotáhnout její skvělý nápad s Národní přehlídkou koní Kinských v Manětíně do konce. Požádala jsem pány Václava Vydru a Pavla Rímského o moderování. Já přispěji hudbou. Účast přislíbil i pan hrabě Radslav Kinský, zástupci Hřebčína Equus Kinský a většina chovatelů koní Kinských v České republice.
Myslím si, že je velice důležité, aby se do povědomí lidí dostal kůň Kinský stejně silně jako starokladrubák. Je to přece typicky český ráz koní vhodný pro sport, ale i pro rekreační ježdění. O jeho krásném exteriéru nemluvě.
Jsem ráda, že mohu být při tom. Manětínský zámek je tím nejvhodnějším místem. Je to krásná historická kulturní památka s rozsáhlým anglickým parkem. Zámek je z velké části po rekonstrukci. Bude to velmi důstojné prostředí pro takovou událost .
Navíc historicky má toto místo hodně společného s koňmi. Rod Lažanských, který toto sídlo vlastnil, byl velkým příznivcem koní. To dokazují i stáje, které jsou po rekonstrukci, a také kolekce obrazů v zámecké obrazárně s portréty koní, které Lažanští vlastnili.
Srdečně všechny zvu do Manětína v sobotu 25. srpna 2001.