Kdy jste si poprvé uvědomila, že máte mimořádný talent?

Pocházím z hudební rodiny, takže to byli především rodiče, kteří si všimli mého nadání. Tradice pochází už od pradědečka a je velmi silná. Já jsem začala ve třech letech. Jako asi všechny děti jsem hrála doma písničky. Teprve potom jsem navštěvovala lidovou školu umění, kde jsem rychle dohnala děti, které tam už chodily nějakou dobu. Jejich repertoár jsem zanedlouho nastudovala a už ve čtyřech letech jsem byla schopná vystupovat na večírku ve škole. Nicméně v té době si ještě ani rodina nemyslela, že budu hrát sólově. Chtěli, abych šla na konzervatoř a někam do orchestru jako starší sestra.

Takže i vaše sestra hraje?

Ano, i můj bratr hrával na hoboj, ale později toho nechal.

Máte nějaké vzory?

Já jsem nikdy vzory nevyznávala protože jsem si říkala, že člověk by si za svým cílem měl jít sám. Ale uznávám lidi, kteří hrají srdcem, to znamená nejenom technicky. Technických hráčů je strašně moc, ale opravdových muzikantů velice málo. Osobně obdivuji Gidona Kremera, to je, myslím si, nejlepší houslista naší doby. Dále si cením Isaaca Sterna.

Co to vlastně je, když někdo hraje srdcem, jak se to pozná?

Strhne vás to tak, že když přijdete domů, ještě na to měsíc vzpomínáte. Někdy za mnou po koncertě přijdou lidé a řeknou, že jsem je rozbrečela. Když hudba, kterou hraji, osloví i laika, je jasné, že se do ní vcítil, že ji pochopil. Neuznávám názor, že někdo nerozumí vážné hudbě. My interpreti jsme od toho, abychom obecenstvo maximálně strhli.

Co vám říká například Vanessa Mae?

Vanessa Mae by ve svém oboru Klasické hudbě - nikdy nebyla špičkou, kdyby nepřišla s mixem do popu. Ona udělala geniální věc přišla s něčím úplně novým, s čím se mohla úžasně prosadit. Je fakt, že má okolo sebe vynikající tým manažerů a vizážistů, prostě lidí, kteří se točí okolo showbyznysu. Nicméně i to by mělo patřit ke klasice. Já bych se do toho ale nikdy nepouštěla, nemám moc ráda takové kompiláty. I když uznávám, že díky Vanesse se hodně lidí dostane blíž k vážné hudbě.

Nesnažíte se také více zviditelnit, dbát na svůj image?

Tak Vanessa rozhodně není mým vzorem, ale asi bych byla bláhová, kdybych chtěla být sólistou a nesnažila se prosadit. Vystupuji na veřejnosti, a tak musím dobře vypadat. Je velká škoda, že tady v Čechách stále přežívá dogma, že klasika musí být vážná, chodí se na ni v černých oblecích a nikdo se na pódiu neusměje. Sami si můžeme za to, že se nechodí na klasiku právě vystupováním. Jsem mladý člověk, a tak nevidím důvod, proč bych měla přijít na pódium v černých šatech, bílá jak stěna.

Myslíte si, že se pomocí hudby dají vyjádřit věci, které se těžko vyjadřují slovy?

Hudba je jenom o emocích. Je to abstraktní veličina. Každý z posluchačů si prožije svůj vlastní příběh. Slova už vás omezují tím, že dávají určitý tvar, myšlenku, kdežto hudba má tu geniální vlastnost, že každý si může představit cokoliv. Já mohu pouze nastínit charakter jestli je to veselé, smutné, melancholické.

Když se třeba necítíte dobře, myslíte, že je to na vaší hudbě znát?

Samozřejmě. Nejsem robot, někdy nemám svůj den, ale profesionalita tkví v tom, že to nikdo nepozná. Já vždy musím odehrát na své úrovni. Musím se s tím umět vypořádat - to už je takový trénink od dětství, nikdo se s vámi nebaví a nemoc nenemoc, musíte hrát. Znám sama své výkyvy, vím, kdy se mi nedaří a kdy zahraju geniální koncert, ale publikum to nesmí poznat.

Jak byste charakterizovala svůj styl? Nastudovala jste Dvořáka v novém pojetí, o kterém se říkalo, že je méně romantické a dynamičtější?

Méně romantické, s tím nesouhlasím. Česká tradice je v tomhle taková usedlá, smutná, ponurá, spousta interpretů nerozumí tomu, co hraje. Já jsem taky vychovaná tady, hrála jsem ten koncert tak dlouho, jak tu bylo zvykem, prošla jsem s ním konzervatoří i AMU, ale začala jsem postgraduálně studovat v Dánsku, kde jsem teď absolvovala u profesorky Marty Líbalové. Ona mě naučila dívat se na noty trochu jinak. Dynamičtější je mé nastudování v tom, že já to vidím ve frázích, ve kterých to Dvořák napsal, tím to spěje do větších celků a stává se dynamičtějším. U nás je zvykem číst vertikálně hudbu, která plyne horizontálně.

Kdybyste si měla vybrat jedinou skladbu, kterou zahrajete?

Já nemám jednu oblíbenou skladbu. Miluju všechno, co hraju, s nechutí nemůžu hrát, to prostě nejde. Kdybych hodiny cvičení na housle strávila s něčím, co nemám ráda, tak by výsledek nemohl být dobrý. Takže já jsem už z toho důvodu odmítla spoustu hlavně moderních skladeb.

Jak dlouho trvá, než se naučíte skladbu?

V podstatě se to učíte celý život. Když mám zakázku na velký koncert pro housle a orchestr, trvající kolem padesáti minut, tak se připravuji rok předem na první vystoupení a pak mi vždycky bude trvat určité měsíce, než se na další provedení připravím.

Takže stejnou skladbu budete hrát jinak ve třiceti a dejme tomu v padesáti?

Samozřejmě, neznamená to, že když se něco naučím, mám vystaráno. Musíte denně cvičit, pořád pracovat.

Jak vypadá vaše příprava?

Cvičím každý den a záleží na tom, jak vytížená jsem. Když mám několik koncertů za sebou a do toho nové věci, tak cvičím sedm hodin denně, když hraji věci, které mám léta ohrané, tak se udržuji v kondici pro večerní vystoupení a cvičím asi tři hodiny.

To vás musí strašně bolet ruce...?

To právě záleží na tom, jakou má člověk techniku. Já jsem nejdřív měla tyto problémy, jaké má spousta lidí, ale během posledních let jsem změnila svou techniku, abych mohla ten nápor vydržet, takže mě ruce vůbec nebolí. Hraji přirozeněji používám techniku nejen rukou, ale celého těla vlastně tak, že se neunavím fyzicky, ale velice psychicky.

Kdosi řekl: když necvičím jeden den, poznám to sám, dva dny, pozná to kritika, a když necvičím tři dny, pozná to publikum.

Mám dojem, že tento výrok pochází z úst Chopina, a je to naprostá pravda. Víc jak týden, a bylo by to jasné. To je nevýhoda těchto nástrojů - bez cvičení nezahrajete nic. Tady se učíte s každým dnem a s každým koncertem.

A kvalita houslí opravdu hraje takovou roli, závisí na nich padesát procent úspěchu?

Je to pravda, já jsem tomu dříve nechtěla věřit, ale když má nadprůměrný houslista špatný nástroj, tak ho kolikrát průměrný interpret se špičkovým nástrojem zastíní. Špičkový nástroj udělá, co chcete, na sto procent, kdežto s horším nástrojem musíte dělat kompromisy nebo využívat více svého talentu, ale ani to někdy nestačí.

Jaký nástroj máte vy?

Já mám italský nástroj z dílny Josefa Roccy, což byl vynikající houslař. Pochází z roku 1855.

Vy jste prý měla zapůjčené ještě starší, z roku 1795 od českého houslaře Strnada. Jak to, že starší housle jsou kvalitnější?

S tím, jak dřevo vysychá, nástroj vyzrává. Je také důležité, aby se na ten nástroj hrálo. Když jsem si housle půjčovala z muzea, bylo zřejmé, že ten nástroj má větší možnosti, ale poněvadž se na něj denně nehrálo, neměl ten pravý zvuk, který vytváří vlnění molekul ve dřevě. Jakmile leží ladem, jsou housle jakoby přidušené. I dnes je spousta vynikajících houslařů, ale u nových houslí spočívá riziko v tom, že dřevo stále pracuje - máte housle, které hrají fantasticky, ale za několik let přestanou.

Ty první vzácné housle vám zapůjčila nadace, ve které tehdy působil jako předseda Václav Hudeček? Znáte se dobře?

Potkáváme se párkrát do roka, když máme společný koncert. Vašek Hudeček patří k lidem, kteří mi ukázali, že na pódiu se může člověk opravdu bavit. On to bere tak, že si jde s dobrým partnerem zahrát, je to správný showman, a tak by se to mělo prezentovat že se na pódiu člověk baví, a ne že vystresovaný předkládá nějaké veledílo.

Dal vám nějakou radu, která se osvědčila?

Bral mne jako rovnocenného partnera, a to je nad všechny rady. Velmi mi to pomohlo obzvláště v očích veřejnosti.

Pro koho hrajete?

Pro všechny lidi, kteří si přijdou poslechnout hezkou muziku. Nedělám rozdíl mezi tím, jestli to je Praha Rudolfinum, anebo malá vesnice. Je pravda, že na malých místech častěji vyzkouším program, který si chci ohrát, a když se stane nějaký kiks, tak se z toho tolik nestřílí jako v Rudolfinu ve velkém sále. Ale já se snažím nešidit nikoho.

Kdy nastal ve vaší kariéře okamžik, kdy jste si řekla, že jste na vrcholu?

Já si myslím, že na tom vrcholu ještě nejsem. Člověk by neměl usínat na vavřínech, v podstatě jsem ráda za pocit, že mám rezervy, že mám kam jít dál. Ale když se ptáte, z čeho jsem měla radost, tak z každého úspěchu na mezinárodních soutěžích, ať to bylo Pražské jaro a nebo Menuhinova soutěž v Anglii, kde jsem v roce 1993 vyhrála všechny hlavní ceny. To bylo pro mě dost stěžejní. Při desátém výročí této soutěže byl sám Yehudi Menuhin předsedou poroty a koncert vítězů jsem hrála pod jeho taktovkou. Od té doby jsem nemusela chodit na soutěže. Já soutěže nemám moc ráda a vždycky mě to hodně traumatizovalo. Je to velká hra nervů.

A také ne vždycky rozhoduje výkon.

Právě. Já jsem měla štěstí, že v mém případě byly body tak jasně stojící za mnou, že se s tím nedalo nic dělat.

Jaké plány máte do budoucna?

Abych co nejdéle vydržela hrát s chutí, a tím bavit i publikum. Plánů mám spoustu, jen o nich nerada mluvím, aby to všechno vyšlo. Hlavně aby chodilo publikum.

Jak je to s návštěvností koncertů?

Já si zatím nemohu stěžovat, nevidím to tak, že by nás s příchodem nového tisíciletí odsunuli na cédéčka. Myslím, že lidi budou pořád potřebovat živého muzikanta.

Jakou hudbu posloucháte kromě klasiky?

Když nepracuju, tak klasiku do sebe nevstřebávám. V autě poslouchám rádio, mám ráda Stinga, Queen. Ale moc velký přehled v tom nemám, jsem spíše takový konzument.

Jak často koncertujete v zahraničí?

Záleží na tom, jaký je rok, někdy půl roku, někdy čtvrt, roztroušeně po maximálně třech týdnech.

Kde jste měla největší úspěch?

Já nevím, jsem asi dítě štěstěny, vždycky jsem měla úspěch. Strašně ráda mám Arizonu, kam jezdím poměrně pravidelně. To je úplně odlišné prostředí, kde stále přežívá indiánská kultura.

Liší se technika hraní podle národní mentality?

Dalo by se říci, že u nás vládla ruská škola. To byla vyhlášená škola i ve světě a Rusů, kteří odešli učit na Západ, bylo mnoho. Ale úskalí ruské houslové školy tkví v tom, že tady je to hodně o drilu, jako třeba v ruském hokeji. Děti se odmalička dřou neúprosně osm až deset hodin denně. To, co oni zahrají jenom díky tomu, že dřou celé ty hodiny, to není o talentu, ale o drilu.

Takže člověk bez talentu se může stát špičkovým houslistou?

Oni mají talent, ale do určité míry je to všechno tvrdě vydřené hodinami cvičení. Na světě máte tolik šikovných Japonců a Číňanů, kteří to mají také postavené na hodinách drilu. Jen talent už dnes nestačí. Naše česká houslová škola měla velkou tradici ve světě a máji dodnes díky Otakaru Sevčíkovi, což je nejhranější skladatel na světě. Měli jsme geniální houslisty, ale lety jsme trochu zpohodlněli a neuškodilo by nám podívat se do světa. západní houslová škola je na rozdíl od ruské o zručnosti, oni hrají na housle celým tělem, kdežto my jsme stále hodně ovlivnění ruskou školou.

Máte nějakou psychologickou technologii, jak z toho drilu udělat zábavu?

To je právě o tom, že se na housle nedře, ale pořád se musí vnímat hudba. Když to člověk bude brát jako dril, tak to nic nepřináší, ale když se zamyslí nad tím, co hraje, a snaží se v tom najít něco pozitivního, zjistí. že ho to baví. Já takhle za dvě hodiny udělám víc práce než někdo jiný za deset. Když nemám den, když se nemůžu soustředit tak radši nehraju.

My jsme tady na půdě České filharmonie, vy jste jejím členem?

To, že jsme se sešli právě zde, ještě neznamená, že jsem jejich členem. Co mě pojí s Českou filharmonií je soubor, který vznikl kvůli mně, po mém úspěšném debutu s tímto orchestrem - Collegiem českých filharmoniků. Kolegové mi nabídli spolupráci, jsem jejich sólistka a splnila jsem si svůj sen - koncerty barokní hudby. Natočili jsme také společně už dvě cédéčka.

Jak se žije na volné noze profesionální houslistce?

Dobře, já si nemůžu stěžovat. Mám štěstí že nabídek mám dost, můžu si dovolit i něco odříct. Po dlouhých letech hledání seriózního a výkonného managementu mám za sebou vynikající agenturu Intermúsica Prague v čele s panem Vladimírem Brodským, která se o mě stará naprosto skvěle.

Znáte nějaké mladé houslisty, kteří by vám byli konkurencí i co se týče mediální známosti?

Za tím, že jsem teď vidět na obrazovce, se skrývá spousta malých rozhovorů a minirozhovorů. Myslím si, že to je o systematické práci. Určitě se najde někdo z mladých talentovaných lidí, a přeji jim, ať jim nikdo nehází klacky pod nohy a mají to snadnější než jsem to měla já. Ale doba pro nás není lehlá, je nás strašná spousta a trh je přesycený celosvětově, v klasice je spousta mladých šikovných lidí, a nabídka je daleko větší než poptávka.

Jaké vlastnosti houslista potřebuje?

V kategorii smyčcových nástrojů je zákonem, že tón musíte vytvořit sama, to znamená, že musíte mít vynikající hudební sluch a hudební představivost - musíte vědět, co chcete z nástroje dostat. Pak samozřejmě potřebujete motoriku a jako každý muzikant musíte mít paměť a notnou dávku talentu.

Zapomněla jste někdy skladbu?

Nestalo se mi, že bych si musela něco vymýšlet, ale měla jsem, jako asi každý, nějaký malý výpadek, který se nesmí poznat. Musím pořád myslet o pár taktů dopředu. Stane se třeba, že v sále je horko, potí se vám ruce, klouže to, spadne prst ze struny a já musím vědět, co následuje, protože orchestr samozřejmě nepočká.

Jsou i nějaké povahové vlastnosti, které jsou dobré pro houslistu?

Pro řadového houslistu asi ne, ale když chcete vystupovat sólově, musíte mít určitou dávku exhibicionismu. Když nějaký sólista řek­ ne, že je introvert, je to nesmysl, to by na pódium nevylezl. Takže i když mám někdy trému, musím mít v sobě kuráž. Dále by měl mít trošku lokty, jinak ho svět byznysu naprosto zničí. Nepříjemných situací týkajících se obchodní stránky je více, lidé na vás chtějí vydělat a chtějí, abyste hrál pokud možno zadarmo, protože je to pro vás přece poslání, a vůbec je nezajímá, že na koncert musíte jet autem že předtím cvičíte několik měsíců. To jsou věci, které člověka nesmí otrávit natolik, aby toho nechal, protože oni by byli strašně rádi kdyby člověk rezignoval.

Chtěla jste vždycky hrát na housle?

Mě nikdy žádný jiný nástroj nezajímal, to už bylo dáno rodinou.

Kdybyste nedělala hudbu, prý byste chtěla být překladatelka.

Uvažovala jsem, co bych dělala, kdyby se mi něco stalo s rukama. Stačí, když mi někdo přiskřípne ruku. Baví mě jazyky a jdou mi, a tahle práce je na rozdíl od koncertování dost v klidu. Ale co by mě opravdu bavilo, kdybych nedělala hudbu, spíš někdy v příštím životě, jsou koně. Teď si to jenom užívám rekreačně, už dva roky jezdím.

Máte pojištěné ruce?

Ne, já na to nevěřím mám ale životní pojistku a úrazovou pojistku, protože často jezdím autem, a člověk nikdy neví.

Chráníte si nějak ruce?

Byla jsem vychována tak, že nejsem moc cimprlich. Moje sestra svého hraní zneužívala, říkala mamince, že nemůže mýt nádobí, protože by si rozmočila prsty, ale u mě to neplatilo.

Nebojíte se třeba při krájení cibule, že si zničíte kariéru?

Je pravda, že jsem se jednou řízla nožem a mám následky dodneška, naštěstí s tím prstem mohu hrát. Máte pravdu, jsem asi dost nešikovná v kuchyni, protože můj muž někdy, když se na mě dívá, říká - běž pryč, já se na to nemůžu dívat.

Když jste vnesla dynamiku do vážné hudby, jste taková "akční" i v soukromí?

Dokážu být hodně klidná, a pak hodně temperamentní, to mám od maďarského tatínka. Co mám ráda v soukromí, jsou počítačové hry to je o mně docela známé. Například teď o Vánocích jsem seděla u počítače celé odpoledne.

Jak vypadá váš životní styl?

Mám ráda klid, procházky v lese, kvůli tomu jsme se i odstěhovali za Prahu, bydlíme u Berouna v křivoklátských lesích, kde je nádherná krajina.

Máte nějaké ženské neřesti jako třeba šaty?

Mám ráda pěkné koncertní šaty, ale moje velká neřest asi budou sladkostí. Není dne abych si nekoupila nebo neupekla něco sladkého.

Viděl jsem vás v Karlových Varech, když se v rámci filmového festivalu otevírala výstava fotografií Jadrana Setlíka. Vy jste tam hrála před vlastním portrétem. Dá se vůbec v takové chvíli soustředit a hrát naplno?

Já hraji vždy naplno. Když na mě blikají fotoaparáty a nestojím na pódiu, je obtížné se soustředit, a vydám tak víc energie. Daleko těžší než recitál, ve kterém můžu navázat kontakt s publikem a rozehrát se, je odehrát jednu kraťounkou skladbičku a během té skladbičky vydat ze sebe maximum.