Když člověk rozezvučí nástroj, je to velmi intimní záležitost.

Housle jsou pořád se mnou, když se učím skladbu, prožívají se mnou všechny emoce. Kdykoli jsem se s některými loučila a přešla pak na jiné, byl to pro mě malý rozvod. Třeba teď jsem koupila svým houslím, na něž hraju už skoro deset let, krásný nový futrál a myslela jsem přitom na to, aby jim prostě bylo dobře," svěřuje houslistka Gabriela Demeterová, která považuje zajeden z největších úspěchů své kariéry absolutní vítězství v mezinárodní houslové soutěži Yehudiho Menuhina v Anglii v roce 1993. Dnes patří mezi nejlepší české interprety vážné hudby a koncertuje nejen doma, ale i po celém světě. Před několika dny se vrátila z USA a chystá se do Japonska, ale minulý týden si zahrála mimochodem v den svých třicátin - na Pražském jaru. Ovšem cesta, která ji dovedla na světová pódia, nebyla zrovna jednoduchá.

Musela jsem hrát i ve stanu

Gabriela se přiznává, že v dětství byly také okamžiky, kdy housle nenáviděla. Zatímco holky ze třídy vyrážely do kina, Gabriela uháněla domů. "Pokaždé na mě čekala babička a hrály jsme až do večera. Nikdy jsem si nechodila hrát s dětmi ven, neměla jsem žádné dětství, ale nikomu to nezazlívám. Ten dril je bohužel nutný," vysvětluje. Babička, která hrála na housle v rozhlasovém orchestru, nastolila tvrdý režim. Své vnučce nic neodpustila, cvičit se muselo nepřetržitě i o prázdninách. "Vzpomínám si, že jsem hrála v létě i pod stanem." Není bez zajímavosti, že Gabriela cvičí celý život každý den, větší pauzu si dopřála poprvé v životě až loni. "Byla jsem vyčerpaná, a tak jsem na tři týdny housle odložila." Když se Gabriela učí nový repertoár, hraje asi 7 hodin denně, pokud má volnější režim, stačí jí k udržení kondice 3 až 4 hodiny. "Je to prostě moje zaměstnání, i když psychicky a fyzicky značně náročné," vysvětluje houslistka. Před časem lékaři měřili stupeň zátěže takového zaměstnání a zjistili, že je srovnatelný s výkonem maratónce. "Má to i jednu výhodu: během koncertu zhubnu pokaždé aspoň kilo."

Potrpím si na hezké šaty

Na koncerty Gabriely Demeterové chodí hodně mladých lidí. Nejen hra, ale i umělčina image dokážou přesvědčit, že vážná hudba nemusí být nuda. Gabriela je moderní mladá žena, která zastává názor, že interpretky by se neměly stydět za to, že jsou ženy. Vystupovat v krásných šatech, být perfektně nalíčená a profesionálně učesaná, prostě přitažlivá sexy žena, to se v klasice moc nenosí. "Není mi jedno, jak se oblékám, dnes už nic nenechávám náhodě. Svěřuju se vždy do rukou profesionálů, mám i svého vizážistu. Spousta pořadatelů se pořád diví, že by mi měli uhradit jeho služby. Když přijede hvězda popu, tak se to považuje za samozřejmost. Jsem přesvědčená, že i tím, jak nakonec vypadám, můžu přispět k šíření klasické hudby. Mladí lidé nás budou brát víc, pokud nebudeme působit jako nějací černokněžníci. Dvořák, Brahms, Janáček a další vypadají na těch učebnicových obrazech jako vážní, zasmušilí pánové. Ale to je velký omyl. To byli velmi vášniví lidé. A je na nás mladých, abychom jejich hudbu zpřístupnili."

Aby klasika nebyla nuda

Ptám se Gabriely, co říká výkonům extravagantní houslistky Vanessy Mae, která dokáže pobíhat a tančit s elektronickými houslemi po pódiu v rytmu disco, ale také si .stříhne upraveného Bacha. Nevede třeba i tudy cesta jak šířit klasiku? "Nápad s Vanessou je výborný, dotažený profesionálně do konce, ale já bych to neudělala. V tomto směru jsem opatrná, ale Vanessu nijak nehaním. Ovšem kdyby zůstala v oboru klasiky, tak by neprorazila. Jak jsem říkala, já se snažím, aby se pohled na nás změnil, aby bylo nač se dívat. Ale všechno má své hranice. Nejdůležitější je míra vkusu. Momentálně jsem pyšná například na to, že jsem natočila dva videoklipy, což se podařilo ve světě málokterému interpretovi," popisuje Gabriela svou cestu jak přiblížit vážnou hudbu hlavně mladým.

Relaxace u počítačových

her Gabriela se nám také svěřila, že má dva velké koníčky: miluje koně a s oblibou relaxuje u počítačových her. Povídám-li si s houslovou virtuoskou, nemůže se ovšem na závěr nezeptat, jakou hudbu vlastně ráda poslouchá. "Když jedu v noci autem z koncertu, poslouchám nejčastěji pop a třeba i ulítlou muziku. Někdo by si mohl říct: ,Ona se snad zbláznila - před chvílí hrála Brahmse a teď poslouchá house!` Ale já se tak výborně odreaguju. Když mě však čeká dlouhá cesta autem, mám připravenou Dvořákovu Rusalku. Ten příběh vždy znovu prožívám, stále mě fascinuje. Ale řeknu vám, že někdy potřebuju ze všeho nejvíc klid. Jsem stále plná hudby a ticho je prostě zázrak."