říká v „autointerview" jedna z nejslavnějších českých houslistek současnosti GABRIELA DEMETEROVÁ

V dnešním dílu rozhovorů vedených sám se sebou hovoří houslová virtuoska Gabriela Demeterová. Měla jste v dětství nějaký vzor?
Já jsem vždy v tomto ohledu byla samostatná. Nehroutila jsem se z úžasných výkonů zavedených profesionálů. Brala jsem to jako výzvu a povzbuzení pro mou další práci. Spíš jsem přemýšlela o tom, proč se mi něčí hraní líbí více či méně. Časem jsem si vyprofilovala svou skupinu oblíbenců, ne vždy houslistů, od nichž čerpám inspiraci.

Kdo vás nejvíce neučil?
Měla jsem štěstí na výborné profesory. Velice mne ovlivnila prof. Nora Grumlíková, u které jsem studovala na konzervatoři i na AMU. To byl dar, studovat s někým tolik výjimečným tolik let. Paní profesorka mi dávala maximum. Jí vděčím za to, že se můj vývoj obešel bez zbytečného tápání. Poté jsem studovala postgraduál dva roky v Dánsku na Královské hudební akademii u doc. Marty Líbalové. To mi bylo 27 a byl to zásadní zlom v mém životě. S Martou jsme přítelkyně a šlo již o „vyspělou" spolupráci. Dozvěděla jsem se spoustu o technice hry na housle a hlavně o hudbě samé. Dodnes jezdím k Martě Líbalové na konzultace.

Co považujete ze svůj největší úspěch?
Co se soutěží týče, je toho mnoho. Největší radost mi samozřejmé dělá laureátství na soutěži Pražského jara v roce 1992 a titul absolutního vítěze spolu s vítězstvími ve všech kolech a cenou za nejlepší provedení Bachova díla na soutěži Yehudiho Menuhina v Anglii v roce 1993. Pan Menuhin byl předsedou poroty a ve finále dirigoval orchestr při mé interpretaci Dvořákova houslového koncertu. Vysekl mi poklonu, které si nesmírně vážím - řekl, že jsem geniální hudebník... Beru to jako veliký závazek.
Jinak jsem velmi ráda, že jsem mohla natočit u Supraphonu 12 CD. Jsem ráda, že mám neustále příjemné publikum na koncertech, a že snad lidi nenudím. To je pro mne nejdůležitější. Koncerty jsou pro mne alfou a omegou mé práce. Jsem takovým prostředníkem mezi hudebními skladateli a jejich vizí.

Pro houslistu je jisté důležité, na jaký nástroj hraje. Hrajete stále na jedny housle, nebo jich máte víc? Pokud ano, čím se od sebe liší? Souvisí volba nástroje také s interpretovanou skladbou?
Nástroj dělá samozřejmě mnoho. S vysoce kvalitním nástrojem i horši interpret může budit dobrý dojem. Je to asi takový rozdíl, jako když máte trabanta a rolls-royce. Hudbu od romantiky po současnost hraji na svůj nástroj z dílny italského mistra Giussepa Rocy z roku 1855. Barokní repertoár hraji na státem zapůjčený nástroj z roku 1795 z dílny českého mistra Kašpara Strnada. Když hraji na violu, mám k dispozici nástroj ze sbírky Jaroslava Krofta, šéfa Collegia českých filharmoniků. Je to nástroj z dílny francouzského mistra Honorého Derazey z Mirecoun z 19. století.

Váš repertoár je široký a významné místo v něm zaujímají méně známé či znovuobjevené skladby. Oživujete ráda partitury z archivů?
Ano. Je to vždy nádherný pocit, když se vám podaří znovunalézt skladbu, kterou někdo dávno zkomponoval pro určitý účel a pak na ni postupné všichni zapomněli. Problém je v tom, že již mnoho věcí bylo objeveno, a tak se těžko hledá něco zcela neznámého.

U Supraphonu jste vydala již několik CD. Říká se, že gramofonový průmysl je v krizi, řada velkých firem dokonce krachuje. Naopak poměrně úspěšné jsou malé firmy nahrávající neznámý repertoár. S čím vy přicházíte do studia?
Můj názor je, že má smysl nahrávat Beethovena nebo Brahmse, neboť každý interpret přináší svůj pohled na věc. Navíc kdyby tato díla nebyla dokonalá, tak už by se asi nehrála. Proč se tedy bránit jejich opakovanému hraní a nahrávání. Já jsem teď ve věku, kdy má smysl pro mé fanoušky natočit Beethovena, protože mám už svou vlastní koncepci interpretace. Ovšem to, co bych chtěla já a co si žádá nahrávací firma kvůli prodejnosti na trhu, jsou zcela odlišné světy. Většinou tedy mé dramaturgie byly ovládány kompromisy z mé strany s ohledem na prodejnost titulu a finanční náročnost pro nahrávací firmu. Nicméně jsem velice ráda, že jsem v rámci exkluzivní spolupráce se Supraphonem vydala několik CD za která se rozhodně nemusím stydět. Každé CD je o něčem jiném. Poslední mne prezentuje jako houslistku a violistku zároveň a je na něm i objevný repertoár - 6 duet op. 1 Karla Stamice pro housle a violu. Novinkou je pro mne projekt, který mi nabídl Norbert Heller, jenž jako první v naši republice začal propagovat hru na hammerklavier. Natáčím s ním kompletní provedení sonát W. A. Mozarta pro klavír a housle v ladění 415 Hz na originál hammerklavier z dílny Konráda Grafa, který je na zámku v Libochovicích.

Na svých recitálech, ale i koncertech s orchestrem hrajete vedle houslí také na violu, což jistě není jednoduché. Co vás k tomu přivedlo? Rozšíření repertoáru?
Fakt, že jsem začala hrát také na violu, nastal v mém životě přirozeně. Ráda zdolávám nelehké úkoly, ba co víc, dokonce si je na sebe vymýšlím. Chtěla jsem také zpestřit svým posluchačům klasické houslové recitály. I ve světě není příliš mnoho interpretů, kteří dokáži střídat oba nástroje během jednoho večera. Rozšíření repertoáru k tomu vyplynulo jaksi automaticky. To byla pro mne další výzva. Miluji zvuk violy. Chtěla jsem ukázat, že viola je adekvátní sólový nástroj jako housle. Když zazní během jednoho večera viola i housle, je to velmi pestrý zážitek. Posluchač má možnost porovnat jak zvuk, tak technické možnosti obou nástrojů. Střídání obou nástrojů zavádím také na mých koncertech s orchestrem. Mám jich již několik za sebou a moje idea se osvědčila. Se střídáním nástrojů mám již zkušenosti z barokního ladění, kdy jsem začala dělat koncerty s Giedré Lukšaité-Mrázkovou (cembalo) s barokním repertoárem a vždy jsem zařadila skladbu z 20. století, na kterou jsem si vzala svůj nástroj v moderním ladění, aby posluchači mohli porovnat ten zvukový rozdíl. Prostě se nerada nudím.

Jste uměleckou vedoucí Collegie českých filharmoniků. Je práce v komorním souboru pro vás obohacením?
Collegium českých filharmoniků vzniklo „na mou počest", když to tak neskromně nazvu, před devíti lety po mém úspěšném debutu v České filharmonii. Mí kolegové a spolužáci působící v Čf mi tak umožnili realizovat můj sen - mít ansámbl v barokním posazu, se kterým bych mohla pravidelně studovat stylovou barokní interpretaci, byť na moderní nástroje. Navíc práce s tak malým souborem je o určitém druhu komorní hry, a to mne nesmírně obohacuje pro mou profesi sólistky. Navíc a to je ten hlavní důvod vzniku Collegia, mohu pouze zde ovlivnit i doprovod mých sólových koncertů. Posluchači se tak dostane ojedinělého kompaktního provedení. Minulý rok jsem „zapůjčila" Collegium českých filharmoniků skupině Čechomor pro jejich CD Proměny... Na tomto projektu se Collegium „rozrostlo" do počtu 50 hráčů a koncertovalo s Čechomorem i na turné po ČR, kde šéf Collegia čf Jaroslav Kroft přebíral ve vyprodané T-Mobile Aréně platinovou desku za 70 tisíc prodaných nosičů titulu Proměny! To je v klasice naprosto nevídané a dnes není u nás soubor, který by se tímto mohl pochlubit.

Neustále se hovoří o tom, že stará hudba se má hrát pouze na dobové nástroje. Jaký je váš názor?
Naštěstí dnešní svět takzvaných tarokářů již není tak konzervativní. Hodně dogmat ohledně interpretace z let minulých bylo již přehodnoceno. Můj názor je takový, že i na moderní nástroj v moderním ladění můžete hrát stylově. Je to otázka techniky a frázování. Když ještě přidáte k nástroji z roku 1795 barokní ladění a střevové struny, nemusíte mít ani barokní smyčec a na nahrávce je to téměř identický zvuk s barokním nástrojem. Snažím se vždy udělat pro jednotlivé skladatele a slohová období z mé strany maximum. Proto spolupracuji se špičkami v barokní hudbě u nás, jako jsou Giedré Lukšaité-Mrázková a Jaroslav Tůma. Od nich se mnoho učím. Stejně tak jsem se dovzdělávala u špiček barokního světa jako např. Lucy van Dael, Katherine Macintosh a jiných. Oni byli naprosto bezproblémoví a nevadilo jim, že nehraji na barokní housle.

Čím se v poslední době zabýváte?
Kromě koncertů a s tím spojeným cestováním po světě jsem si před čtyřmi lety „vysnilá" vlastní mezinárodní hudební festival. Ten jsem uvedla oficiálně v život před třemi lety. Jmenuje se Barokní perly Gabriely Demeterové a jeho hlavním zaměřením je podpora mladých talentů a kulturních památek „barokních perel" v regionu Plzeň-sever. Proč právě tam? Rodina mého muže odtud pochází, a tak tam trávíme letní volné chvíle. Jelikož mám celý kraj dobře procestovaný, bylo mi líto, že se v tak krásných místech neodehrává pravidelně něco opravdu kvalitního. Že ani my Češi vlastně nevíme, jaké poklady v tomto regionu máme. O světovém měřítku nemluvě... Vymyslela jsem si proto festival, který bude podporovat obojí. V průběhu festivalu probíhají každoročně interpretační kursy. Já se tak mohu věnovat předávání zkušeností mladším kolegům. Vždy zvu jako lektora také někoho ze svých kolegů z jiných hudebních oborů z domova i ze světa. Abych ošetřila tento svůj nápad co nejlépe, založila jsem za účelem organizace festivalu Nadační fond Gabriely Demeterové, který se zabývá zajišťováním prostředků pro zabezpečení celé akce. Každoročně je spolupořadatelem festivalu Národní památkový ústav v Plzni v čele s jeho ředitelem Ing. Karlem Drhovským. Díky každoroční podpoře této instituce a pochopení pana ředitele můžeme celý projekt realizovat. Národní památkový ústav v Plzni nám poskytuje veškeré prostory pro konání festivalu zcela zdarma.Podrobné informace se mohou zájemci dozvědět na adrese www.barokniperly.cz.