Ambice Gabriely Demeterové se neomezují jen na housle. Založila hudební festival pro mladé talenty Perly baroka a kromě houslí začala hrát i na violu. "Existuje spousta úžasných a náročných skladeb pro violu jako sólový nástroj, a to mě nesmírně lákalo. Mě totiž baví zdolávat úkoly. Je to zajímavé také proto, že ve světě je jen pár lidí, kteří vládnou oběma nástroji, takže můj cíl je být jednou z nich."
Violistou je i manžel Gabriely Demeterové - hudebník České filharmonie, který si nepřeje zveřejnit své jméno. Seznámili se na jednom z koncertních zájezdů. "Stydí se za to, že hraje na violu," říká Gabriela Demeterová, "protože violisti jsou považováni v orchestru za outsidery. Na violu totiž chodí většinou hrát horší houslisti, to ale není jeho případ. Je nesmírně tolerantní. V muzikantské branži by člověk dlouho hledal chlapa, který by akceptoval, že žena umí víc než on, ale on je silná osobnost bez mindráků," pěje chválu na svou druhou polovičku.

Pedagogové mi záviděli
K houslím se nedostala jako ten pověstný slepý, ale tak, že v raném dětství napodobovala svou sestru, studentku konzervatoře, z které se stala také profesionální houslistka. A jejího talentu si povšimla babička, na rozdíl od rodičů (otec je řidič, matka pracovala v kanceláři) profesionální houslistka. Po vyučování musela malá Gabriela domů a celé odpoledne pod dohledem babičky cvičila.
Následovalo klasické vzdělání nadaného dítěte: lidová škola umění (zde také absolvovala jako sedmiletá svůj první koncert), konzervatoř, kde studovala v letech 1984-1991, a poté AMU. "Naštěstí jsem měla skvělou pedagožku Noru Grumlíkovou, která mi dala maximum."
Jelikož po ukončení AMU měla pocit, že "uvízla na mrtvém bodě", rozhodla se studovat dvouletý postgraduál u profesorky Marty Líbalové v dánském Arhusu: "V ní jsem našla rádce do dnešních dnů. De facto mi úplně přestavěla techniku. Dodneška se odnaučuji spoustu nešvarů, což se někdy dělá dost těžko, protože určité skladby hraju deset patnáct let. Vím, o čem mluvím, když kritizuju českou houslovou školu kdybych měla dítě, které by chtělo hrát na housle, nevím, komu ho svěřit," říká otevřeně. Díky své technice nemusí Demeterová prý cvičit tak dlouho jako jiní houslisté. Před koncertem nebo natáčením nicméně jezdí smyčcem po strunách sedm hodin denně. "Mistři, kteří přesahují průměr, hrají přirozeně. Mně se ten obzor už otevřel a zahraju prakticky cokoliv. Také nehodlám sedět deset hodin u nástroje, chci žít normální život. Musím sice denně cvičit, ale hlavně musím být flexibilní, abych mohla zvládnout plnou koncertní zátěž. A jakmile jste otrokem nástroje, tak to nezahrajete, a já jsem už nechtěla být otrokem nástroje," říká sebevědomě.
Její virtuozitu ostatně oceňují i hudební kritici - šéfredaktor časopisu Harmonie Luboš Stehlík například říká: "Dráhu Gabriely Demeterové sleduji přibližně deset let. Za tu dobu získala její hra výrazné kvality umělecké a koneckonců i lidské. Od zpočátku prvoplánové technické virtuozity se dobrala k pozoruhodně zralému postoji k hudbě."

Na dirigenta nemrkám
Gabriela Demeterová je známá také tím, že velmi dbá na svůj vzhled (své róby dokonce předvedla v roce 2000 pro ženský časopis Vlasta). "Obklopuji se profesionály, protože sama se snažím být profesionál. Mám několik vizážistů, kteří dbají nejen na make-up, ale i na to, co si oblékám. O to se starají i návrháři, kteří pro mě šijí šaty. Když už vystupuji na pódiu, tak se předpokládá, že můj výkon bude stoprocentní. Jsem ale taky zodpovědná za to, jak vypadám. Koncert je show a lidi by se měli mít na co dívat," říká, ale příliš nadšeně se přitom netváří.
Oživne ale ve chvíli, když přijde řeč na její instrumenty. Má dvoje housle jedny z roku 1855, druhé z dílny Kašpara Strnada z roku 1795. "Za jejich cenu si postavíte dům. Mám kvůli nim doma nehořlavý trezor a komplikované zabezpečení."
Když člověk poslouchá povídání Gabriely Demeterové o tom, jak všechno musí být perfektní, neubrání se otázce, zda se jí přece jen někdy na koncertě něco nepovedlo. I tady však houslistka jakékoliv zlomyslné očekávání zklame. "Myslíte trapas? Vždycky mám strach, když jdu v podpatcích, abych někde neuklouzla, protože ty naleštěné dřevěné podlahy nejsou nic moc. Zatím se mi naštěstí nic podobného nestalo."
Ze všech zemí, kde koncertovala, vzpomíná nejraději na Japonsko. "Tam si cením nejen hudebníka - nemusím se třeba starat o kufry, je to taky jediná země na světě, kde můžu nechat futrál s houslemi opodál. Ale oni si cení i publika tak, že tam ani neexistuje hudební kritika. Když v Japonsku přijde posluchač do sálu, dostane tužtičku a papírek a musí napsal, jak se mu koncert líbil. To není jako v Evropě či v Americe, kde si často zkrachovalý hudebník léčí své mindráky jako kritik.
Pokud zrovna necestuje ("Cestování nesnáším."), žije Gabriela Demeterová v domě u Berouna, kam se přestěhovala před šesti lety. "Mám tam klid a ve chvílích volna mohu jít relaxovat do lesa. Moje vášeň je taky jezdectví." Většinou se probouzí kolem sedmé hodiny ráno, jde vyvenčit psa, nakrmí kočku a rybičky. "Nemám stabilní denní režim. Hrála jsem třeba už i na Štědrý den - zrovna jsem byla v Japonsku."
Demeterová se snaží být profesionálkou každým coulem. Tvrdí, že ani když hraje s orchestrem, kde převažují muži, ženské zbraně nevyužívá: "Jsem toho názoru, že nejlepší je upřímnost. Nejsem konfliktní typ, ale jsem pedant, a když se mi něco nelíbí, tak dokážu být nepříjemná. Ale to je jen proto, že chci normální standardní servis - když ho poskytuji já, tak ho čekám i od druhých. Ale že bych mrkala očkem na dirigenta, že teda nebudu cvičit a nějak to zmáknem, tak to bych si nikdy v životě nedovolila. Jsou ale muži, kterým ženy vadí a mají mindráček. Hraní hodně závisí na souznění duší, takže buď se potkáte s kolegy, s kterými si máte co říct, nebo ne. Pak je tam bariéra, kterou musíte překonávat, protože divák si koupí lístky a chce perfektní výkon."