Vy sama jste ještě hodně mladá. Co vás přivedlo poměrně záhy k výuce začínajících
houslistů?Prošla jsem si vlastním, dost zásadním přerodem, co se týče techniky houslové hry, a vůbec vnímání hudby. To mi bylo sedmadvacet let, tehdy jsem dělala postgraduál v Dánsku u Marty Líbalové. A jelikož hraju od tří let, myslím, že mám za sebou už dost zkušeností a že mohu pomoci začínajícím houslistům. Někdy totiž narazíte na určitá úskalí, a ani netušíte, že se dají snadno odstranit. Asi to funguje, protože děti se mi na kurzy vracejí. Letos na mne čeká sedmnáct aktivních účastníků. Budeme společně nejen hrát, ale také jezdit na výlety.
Už jste mezi svými žáky objevila nějaký velký talent?
Minulý rok přišel devítiletý Peter Mojzeš, který hrál na úrovni dvanácti-, třináctiletých. Tak jsme ho vzali, i když nejnižší věková hranice je deset let - menší děti totiž potřebují specializované pedagogy. S tímhle klukem se úžasně pracovalo, letos přijede opět a vystoupí se mnou a s dalšími nejlepšími účastníky na zahajovacím koncertě, který pak ještě zopakujeme 20. srpna v Horšovském Týně.
V kolika letech jste vzala poprvé do ruky housle?
Ve třech. Mé první housle, to byla ještě plechová hračka, co se prodávala v hračkářství. Pak jsem dostala čtvrtky, což jsou takové malinké housličky pro děti.
Rodiče vás vedli ke klasice záměrně?
Ano, a myslím, že to dnes některým dětem chybí. Když není zázemí v rodinách, tak si můžeme povídat, jak podávat klasickou hudbu veřejnosti, a nemá to moc velký význam. Moji rodiče mě vodili na koncerty a na moje koncerty chodí děti s rodiči. A tyhle děti se už dnes chovají disciplinovaně, vydrží i náročný recitál. Až vyrostou, tak je šance, že si budou kupovat cédéčka a své děti pošlou do hudebních škol: Někdo prostě musí v rodině říct, že tohle je hodnota a tohle je plytké - i když si to třeba všichni kupují.
Johann Sebastian Bach jako konkurent Harryho Pottera?
Ti dva se nevylučují. Můžete milovat Harryho Pottera a přitom chodit na koncerty klasické hudby. Já sama jsem třeba velkým vyznavačem Pána prstenů.
Jak reagují sponzoři, když za nimi přijde umělec klasické hudby?
Pokud jde o mne, tak doufám, že trošku zúročuji svou práci. Lidi mě už znají, takže sponzoři se se mnou baví, a když nic jiného, aspoň slušně odpoví. Tohle třeba u generálních ředitelů velkých společností pokládám za úspěch, protože někdy je těžké se k nim vůbec proboxovat na patnáctiminutové jednání. Shánění peněz ale souvisí i s legislativou, sponzoři by třeba rádi přispěli, ale nemůžou si nic odečíst z daní. To je velký problém.
Pomáhají vám vystoupení v televizi? Mám na mysli nejen uvádění specializovaného pořadu Terra Musica, ale třeba vaše číslo na galavečeru při udílení Českých lvů.
Věřím, že ano. Sledovanost takových pořadů je vysoká. A kdy se vám naskytne šance si v přímém přenosu zahrát Bachův Dvojkoncert?
Umím si představit, že někteří konzervativnější příslušníci hudební obce vám to mohou předhodit jako podivné zviditelňování vlastní osoby.
Mám ráda recesi, zvláště styl pánů Duška a Zbrožka, a proto jsem byla poctěna, když mě Petr Vachler oslovil. Zajímalo mne pouze, jak naloží s mým vystoupením. Nakonec to bylo velmi důstojné, protože v rámci celé té recese po mně příliš recesistický výkon nechtěl, měla jsem prostě vystoupit za Gabrielu Demeterovou a zahrát Bacha s Martinem Zbrožkem.
A jak se vám s ním hrálo?
Dobře, on je výborný houslista. Byl velice zodpovědně připravený a považoval si toho. Podal skutečně skvělý výkon.
Máte nějaké další plány s Jaroslavem Duškem?Když bude čas, tak na podzim zavítám do jeho představení Vizita. A zkusíme spolu nějakou improvizaci. Když jdu do nějakého „ulítlého" projektu, tak musím být přesvědčená, že to chci dělat, a je mi pak jedno, co si o tom kdo myslí. Je ale pravda, že párkrát jsem zažila pokusy dotlačit mě do něčeho, co jsem nechtěla. Snažím se dávat pozor.
Je o vás známo, že milujete barokní hudbu. Co vás k ní táhne?
Mne strašně oslovuje celá ta doba. Jestli existuje převtělování, tak minulý život jsem strávila v baroku. Je mi dobře v barokních stavbách a dobová hudba je krásná a očistná. Vezměte si, že v baroku byla vlastně klasika současně i populární hudbou, na zámcích měli místnůstky, kde byla zavřená kapela, a zvuk šel průduchy, aby panstvo u tabule nebylo rušeno. Až ve dvacátém století se vážná hudba definitivně oddělila:
Jak všechny své koncerty a další aktivity stíráte? Máte manažera?
Už ne, měla jsem špatné zkušenosti, raději si vše zařizuju sama. Ve světě jsou sice výborní manažeři, kteří poskytují profesionální servis, ale v Čechách jsem nikoho takového nepotkala, tady je to spíš hra na manažery. A tak se sama rozhoduji, jakou nabídku přijmu. Vlastně jsem od začátku svého profesionálního působení byla vždy manažerem sama sobě.
Kolik nástrojů vlastníte?
Jsem majitelkou dvou nástrojů z 19. století, ten třetí a nejvzácnější, vyrobený roku 1795, mám zapůjčený ze sbírky Muzea české hudby.
Jak se shánějí staré vzácné housle?
Musíte mít hlavně na kontě hodně peněz, a pak už jde všechno. Ale vážně: je to skutečně otázka milionů, takže dokonce i světoví virtuosové nejsou majiteli svých nástrojů, nýbrž je mají zapůjčené od mecenášů, kteří je mají ve sbírce, nebo je zakoupí banka či nadace.
Jak se liší vaše pocity, když hrajete na špičkový a průměrný nástroj?
Na dobrém nástroji se všechno rychleji ozývá, slyšíte doslova každou notu, všechno je přesně ohraničené, jako když se střílí z kulometu. Třeba nedávno v Náchodě jsem měla recitál na houslařské soutěži a dostala jsem do rukou stradivárky za 30 milionů korun. Pan Stradivari je vyrobil ve svých 80 letech jen tak sobě pro radost. Spousta věcí, které jinak musím hlídat, už tam byla. Když jsem hrála, připomínalo to vlny na horské dráze. Ale je každopádně lepší být vychován na horších nástrojích a postupovat k lepším.
Houslisté musejí mít ke svým nástrojům asi hodně niterný vztah.
Já svým houslím dávám i přezdívky. Třeba jedny mají šrám na přední desce, tak jim říkám Joffrey, podle hraběte de Peyrac.