Gabriela Demeterová - život nejsou jenom housle

Houslová virtuoska Gabriela Demeterová je v osobním kontaktu hezčí než na plakátech. Křehká a charismatická. V létě bude v západních Čechách už čtvrtým rokem pořádat mezinárodní hudební festival a mistrovské kurzy Barokní perly. Od 19. do 28. srpna se uskuteční v Plasích, Manětíně, Kozojedech a dalších místech sedm koncertů, jejichž výtěžek má alespoň symbolicky pomoct zdejším památkám.

Kdy vás poprvé napadlo, že budete pořádat hudební festival v památkových objektech severního Plzeňska?
Do Dolní Bělé v okrese Plzeň-sever jsem se přivdala, rodina mého muže tam má chalupu. Nápad uspořádat festival nás napadl, když jsme s manželem seděli na zahradě. Miluji zdejší památky, poznala jsem je jako dítě, když jsem jezdila s rodiči na výlety. A protože jejich stav není přes veškerou snahu památkářů nejlepší, přemýšlela jsem, jak jim pomoci.

Kdo přišel na název festivalu Barokní perly Gabriely Demeterové?
Byl to nápad mého muže, protože ví, že mám k baroku vztah a že miluji barokní hudbu. Ale ten festival není jen o barokní hudbě, nechtěla jsem se omezovat jenom na jedno období. Název je také inspirován tím, že se festival děje převážně v barokních památkách, barokních perlách.
Mým cílem od začátku bylo podporovat památky. Tím, že se tam jednou za rok budou konat mistrovské kurzy s festivalem a výtěžek zůstane na jednotlivých objektech. Jsou to zatím symbolické částky. Mám vizi, že jednou moje nadace bude shánět pro tyto účely větší finanční prostředky. Zatím jsem si předsevzala tohle téma, které by mělo být řešeno na státnické úrovni, alespoň medializovat. Na víc zatím nemám čas. Jenom organizace festivalu zabere hodně času. A já jsem přece jenom houslistka a chci hrát.

Vybíráte pro jednotlivé objekty speciální repertoár?
To jsou tak krásné objekty, že si tam hudba naprosto rozumí s prostorem. Samozřejmě uvažujeme, že do kostela nemůžeme dát na repertoár úplně světskou záležitost. Ale všechno to jsou duchovní prostory, tak nerada dělám rozdíly. Stavěli to lidé, kteří byli duchovně na úrovni. byli věřící, a ty zámky stavěli s láskou. Proto se na ty objekty můžeme dodnes dívat. Když vidíte, že tady stoji dvě stě tři sta let, tak vás to fascinuje.

Milujete barokní hudbu. Jaký repertoár jste si pro letošní Perly připravila?
Určitě zazní Telemann, Vivaldi, tedy klasika. Ale zároveň tam budu mít v Manětíně 22. srpna recitál s paní profesorkou Lukšaité-Mrázkovou, která mě doprovodí na kladívkový klavír. Zazní tam Schubertova houslová sonáta. Franz Schubert je sice hodně hraný, ale v kombinaci housle - kladívkový klavír to bude u nás v Čechách taková malá premiérka.

Milujete Johanna Sebastiana Bacha. Čím vás oslovuje?
Svou genialitou. Když si potřebuji vyčistit hlavu a srovnat myšlenky, tak si pustím Bacha. To je taková meditace a duchovní očista. Tam je vesmírný řád naprosto daný.

Jste houslovou virtuoskou a zároveň šéfujete Collegiu českých filharmoniků. Jak jste se dali dohromady?
Velmi prozaicky. Je to už asi devět let, kdy jsem měla s Českou filharmonií koncert. A potom jsme si s mými spolužáky a kamarády řekli, že vytvoříme malý ansámbl, kde bych si mohla splnit svůj sen, hrát barokní hudbu. Interpretovat ji na moderní nástroje, ale barokním stylem. To lze, to já razím, takovou zlatou střední cestu. Přiblížit tuhle muziku více publiku. Dnes máme repertoárový záběr až po romantiku a současnou. Do Japonska, kam vyrazíme i letos v červenci. jezdí
me s velmi líbivým variabilním programem. Už mám speciální aranže jenom pro mě a české filharmoniky.

Na podzim vyjde v pořadí už třetí CD z chystaného cyklu, ve kterém bude ve finále zachycen komplet Mozartových sonát pro housle a klavír. Speciálně pro tuto příležitost jste zvolila přes dvě stě let staré housle.
Nástroj Kašpara Strnada, který uslyší posluchači na cédéčku, mám zapůjčený ze státní sbírky Muzea české hudby. Je to originál, jeho kopie neexistují, takže jeho cena je nevyčíslitelná.

Předpokládám, že housle z roku 1795 nepoužíváte jen z nějakého snobismu...
To má velké opodstatnění. Houslařství je alchymie. Všichni by se chtěli vyrovnat Stradivarimu, který měl tajemství v podobě laku, jenž dodává zvuku houslí jedinečný lesk. Takže nástroj z toho období je již časem prověřený. Na CD se mnou hraje Norbert Heller na historický kladívkový klavír z roku 1816. V kombinaci těch nástrojů to je jedinečná záležitost.

Co jste říkala působení českých filharmoniků s Čechomorem?
Jsem ráda, že se Collegium dalo s Čechomorem dohromady a že jejich projekt, ze kterého vzešlo CD Proměny, byl úspěšný. Když dostával šéf Collegia Jarda Kroft (manžel Gabriely Demeterové pozn. red.) čtyřplatinovou desku na velkolepém turné v T-Mobíle Aréně, tak jsem byla hrdá. Pokud jsou takové projekty udělané kvalit
ně. tak se mi nesmírně líbí. Protože koneckonců lidová hudba inspirovala všechny skladatele, kteří tady kdy byli.

Začínala jste hrát na housle ve třech letech. Jaký byl život zázračného dítěte? No jaký?
Pořád jsem hrála. Nechodila jsem ven s dětmi, často jsem to obrečela. Musela jsem hrát i na dovolené pod stanem. Ale je to nutné. Vidím to na mladých lidech, které máme na kurzech. Ti kteří jsou extrémně talentovaní, tak je fakt, že se jim může o kousek popustit uzda, jejich režim by nemusel být až tak striktní. Ale ono se to jednou vrátí v dospělosti. Bez disciplíny na housle hrát nemůžete.

Měla jste stejnou profesorkou s Ivanem Ženatým - Noru Grumlikovou. A právě Ivan Ženatý přiznal, že v něm Nora Grumlíková vypěstovala disciplínu. Co dala vám?
Já už jsem k profesorce Grumlíkové s disciplínou přišla. Měla jsem velmi přísnou babičku, která na housle hrála a každý den se mnou po vyučováni cvičila. Můj program byl naprosto stereotypní. V základce jsem skončila ve dvě hodiny, ve tři přišla babička a do šesti sedmi jsme hrály. Jsem ve znamení býka a býci určitý řád mají rádi. Samozřejmě jsem byla normální dítě a často mě to nebavilo. I dneska mě to někdy nebaví.

Kolik hodin denně cvičíte?
Nedokážu odpovědět. Když je hodně práce, tak je to šest sedm hodin, a když je práce míň, tak jenom dvě hodiny. Můžu si dovolit nehrát tři dny, člověk si někdy potřebuje odpočinout a nabrat psychické sily. Ono to není jen o hraní, ale také o psychické pohodě. Stát na pódiu je fyzicky i psychicky náročné. Někdy je lepší se vyspat než hrát, aby člověk mohl koncentrovat myšlenky.

Jde hraní na housle na vaší úrovni srovnat s vrcholovým sportem?
Lékaři udělali výzkum, podle kterého se jeden koncert rovná zátěži, jako kdybych vyložila vagón uhlí. Když odehrajete turné, tak máte pocit, že máte za sebou maratón.

Během našeho povídání jsem si všimla, že vnímáte naši existenci v propojenosti s vesmírem.
Věnuji se astrologii, ale jenom nárazové. A to proto, abych se dostala blíže tarotu. Tarot je pro mě hlavní záležitost. Ale moc času mi nezbývá, takže spíše nárazově čtu nějaké knížky. Absolvovala jsem už tarotovou školu a vykládám přátelům.

Dozvěděla jsem se, že se věnujete jezdectví. Máte v Dolní Bělé vlastního koně?
Koně budu mít výhledově do dvou let. Preferuji nejdřív se naučit jezdit tak, abych mohla mít koně jako partnera, kterého bude těšit, že na něm jezdím. Já nejsem takový VIP jezdec, kterého napadlo koupit si koně jako cvičební nářadí. Začala jsem jezdit před šesti lety, čtyři roky jako naprostý amatér. Poslední dvě léta jezdím pod dohledem zkušeného trenéra v Dobřenicích, což je za Prahou směr Chlumec nad Cidlinou. Až se dostanu do fáze, abych koně mohla mít zodpovědně na starosti, tak si ho obstarám.

Nebojíte se, že si poraníte prsty, které ve vašem případě mají cenu zlata?
Já najezdím autem ročně padesát tisíc kilometrů, tam se můžu zabit spíš než na koni. Člověk musí být opatrný, mám rukavice, ale odsud až potud. Život nejsou jenom housle.

ALENA KODLOVÁ - PLZEŇSKÝ DENÍK 05/06/2004