Hraje ženská na housle jinak než chlap?

Říká se, že když ženská hraje jako chlap, je to dobře. Ale je to blbost. Buďto to má grády, nebo nikoli. Spíš bych řekla, že spousta ženských vypouští z houslí takový neslaný, nevýrazný tón, protože jsou to puťky. Hned jak vidím ženskou na pódiu, zhodnotím, co má na sobě, jak gestikuluje, a už tuším, jak asi zahraje. Jestli to třeba nebude výraz leklé ryby.

Podle příjmení soudím, že vy budete spíš horkokrevná ...

Jenom zpoloviny. Můj táta je Maďar, pochází ze slovenského, maďarského jihu, od Rimavské Soboty. Vzal si Češku a já se už narodila v Praze.

Byla jste zázračné dítě?

Tuhle legendu kolem mě neměl kdo šířit. Táta je řidič, máma už je v důchodu, předtím dělala v kanceláři a dobrovolnou pečovatelku. Nemají k muzice závažnější vztah. Což je ovšem v naší rodině z máminy strany výjimka. Můj pradědeček, babička i sestra byli profesionální houslisti. Hudební vášeň přeskočila akorát generaci mých rodičů.

Do hraní vás tedy za každou cenu nenutili?

Ani nemuseli. Starší sestra chodila na konzervatoř, cvičila doma a mně se to líbilo. Napodobovala jsem ji. Byly mi čtyři.

Kradla jste jí housle?

Ne, naši mi koupili dětské, plechové.

Nikdy jsem neslyšel o plechových houslích.

Prodávaly se v hračkářství, nic moc, ale hrát se na ně dalo. A nevadilo, když jsem s nimi třískla o zem.

Jak se u takhle malých dětí rozpozná supertalent?

Všechno mi šlo snadno. Neskřípalo mi to jako jiným, možná jsem občas zahrála falešně, ale od začátku jsem měla tón.

Co pískoviště a panenky?

O těch jsem neměla čas přemýšlet, všechno bylo dopředu nalajnované. Odpoledne jsem přišla ze školy domů, kde na mě čekala babička, a já následující čtyři hodiny cvičila. Někdy mě to štvalo, ale nedokázala jsem se tomu vzepřít. Protože mi to hraní šlo, zase až tak velké utrpení to nebylo. Ale dneska si uvědomuju, že jsem si možná občas dupnout měla. Byla jsem hodně poslušná, a tím pádem o ledacos ochuzená.

Pokoušíte se teď cosi z minulosti dohonit?

Dneska už jsem svým pánem, takže si jednou za rok udělám čtrnáct dní dovolenou, jedu pod stan a housle nechám doma pod postelí.

Můžete si to dovolit?

Takhle to dělá každý. Je to nutná regenerace. Jistě, kdybych necvičila déle, snížila by se motorika prstů a technika by šla do háje.

Vy jste levák, nebo pravák?

Pravák.

Je ta ruka šikovnější?

Je to zajímavé, jako pravák používám motoriku levé ruky, její prsty musí být velice hbité, v pravé držím pouze smyčec. Ale i na té hodně záleží, zejména na jejím ohbí při tvorbě tónu.

Mohla byste hrát v opačném gardu?

To nejde. Pár takových případů bylo po válce, kdy si několik houslistů, kteří utrpěli zranění ruky, nechalo postavit speciální housle.

Co vás nejvíc bolí při dlouhém cvičení?

Šlachy. Kdybych to s cvičením přehnala, mohla bych si přehrát ruku, což znamená zánět šlach. To by byl konec, protože zánět je chronická záležitost. Nikdy už bych si nemohla dovolit hrát velké romantické klády.

Proč právě ty?

Jsou v nich velké intervaly, kdy k zahrání dvou po sobě jdoucích tónů je zapotřebí širokého rozpětí prstů. Navíc se jedná o značně dlouhé skladby, které trvají i padesát minut.

Mluví se mezi houslisty o ideální ruce?

Zdálo by se, že výhodu mají dlouhé prsty, ale není to pravda. Jde spíš o to, být přirozený, hrát uvolněně. Pokud učitel vnutí žákovi zlozvyk zbytečných křečí do ruky, tak dotyčný určité pasáže nezahraje, protože si vytvoří psychický blok.

Jak jste na tom vy?

Samozřejmě, jak člověk pořád hraje, nebaluje na sebe různé zlozvyky, v některých pasážích se také cítím v křeči. Ne že bych je nezahrála, ale já je chci zahrát pohodlně. Naštěstí jsem se teď dostala k jedné profesorce na dánskou královskou akademii, která ví, co s tím dělat.

Může kantor žáka zlikvidovat?

Samozřejmě, tady v Čechách to bývá častým zvykem. Já měla štěstí na profesorku Grumlíkovou. Dobré kantory spočítáte na prstech jedné ruky. Jejich celková úroveň je hodně nízká.

Máte pocit, že kantoři záměrně vytvářejí fixaci žáka na sebe samé?

Jistě, nedejbože aby si žák usmyslil vyměnit kantora. Jsou totiž až chorobně žárliví, ješitní, a pokud se nedaří, neváhají svalit všechnu vinu na žáka. Podobná situace je ale například i ve Státech. Všichni by tam chtěli studovat, ale špičkových kantorů je tak taky jenom pár. Ostatní vás za slušné peníze slušně zrasují. Problém je, že kantoři nemají zájem sami sebe měnit, protože si myslí, že jsou dokonalí. I pedagog se přece musí vyvíjet. Už jednou jsem něco podobného řekla veřejně. Předvolal si mě tehdy jistý profesor na akademii, starý bolševik a k tomu velice mizerný kantor, a nutil mě, abych se omluvila celému pedagogickému sboru. Řekla jsem mu, že já si budu myslet a říkat, co budu chtít. Odstranili ho teprve před rokem.

Máte chuť cvičit každý den?

Jistěže ne, ale pak necvičím. Když nemám chuť, je to ztracený čas, protože druhý den mohu začít zase od začátku. Člověk musí i při cvičebním drilu zapojit mozek. Teprve pak ho to začne bavit. Nic nesmí tupě opakovat, to je pak hrozné utrpení. Mně už ale dril nepřijde jako nepříjemnost, ale jako osobní nutnost, abych měla na pódiu klid.

Hrajete všechy skladby na koncertu nazpaměť?

Jinak to nejde. Velké romantické koncerty, jako Brahms nebo Čajkovskij, by se měly hrát zpaměti. I když tak velký houslista, jako je například Gidon Kremer už toho má tolik a kašle na to, takže na pódiu noty má. Ale kritici si nedovolí napsat: hele, ten Kremer neumí Brahmse zpaměti. A proč taky? Pokud hraju celý koncert zpaměti, je to velký nápor na počítač v hlavě. Kremer si s tím hlavu neláme. Taky to umí zpaměti, ale co kdyby. Nemělo by to nikomu vadit.

Každá skladba má svá obtížná místa. Nebojíte se během koncertu, že už se blíží?

Takhle člověk nesmí uvažovat. Vycházím z toho, že co je napsané, je i hratelné. Jakmile mám blok, že je něco těžké, oslabuju vědomě svoje síly. Zase je to vina vedení, tady se pořád dává průchod sebemrskačským manýrám, kdy pedagog už při studování skladby říká, pozor tady na to místo, tady skoro každý pohoří. To je svinstvo, které vede k psychologickým bariérám. Člověk pak jenom bezmocně stojí na pódiu a čeká, jestli to ty prsty přejedou, nebo ne. Jednoho mladého superpianisty se ptali, jak je možné, že to takhle zahraje, a on řekl, že neví, protože kdyby o tom přemýšlel, už to nezahraje.

Hodně kytaristů se učí sóla s nahrávkami svých vzorů. Děláte to taky?

Ne, jenom jednou, když jsem se potřebovala naučit Brahmsův koncert za dva měsíce, což není moc času, a chtěla si ujasnit tempo jedné věty. Zahrála jsem si to s deskou kvůli nástupům orchestru.

Když se učíte skladbu, neposloucháte dopředu, jak ji hráli velcí mistři?

Nemám to ráda, mám vlastní představu. Většinu skladeb znám z dřívějška, jsem hodně spontánní, a když něco slyším, hned mě v hlavě napadne, jak bych to zahrála já. Buď mi to pak praxe potvrdí, nebo ne. Ale abych seděla u stolu s partiturou a říkala si: tohle místo zahraju tak a tohle tak, to v žádném případě.

Když slyšíte jiné houslisty, co vás na nich zajímá?

Projev, muzikálnost - laik technickou chybu nepozná, zajímá ho projev. Já někoho slyším, říkám si: tohle bych zahrála jinak, ale přitom mě to strhne. Ani krásný tón není všechno, musí za tím být emoce.

Jak dalece je při tvorbě tónu důležitý nástroj?

Je to padesát procent úspěchu. Když máte schopnosti, ale špatný nástroj, nic vám nepomůže. Znám lidi, kteří nejsou až takoví hráči, ale mají skvělý nástroj, který jim dělá skvělý tón, takže na to, co umějí, dosahují dvojitého efektu.

Jak jste na tom byla vy?

Já vystudovala s jedinými houslemi, soutěžila jsem s nimi i na Pražském jaru. Nebyly špatné, měly docela pěkný zvuk, ale málo barev. Hodně jsem se na nich naučila, ale když jsem pak dostala lepší nástroj, bylo to jako přesednout z Trabanta do Opla.

Na co teď tedy hrajete?

Už přes rok a půl mám nástroj srovnatelný se stradivárkami Václava Hudečka. Je to „český Stradivari" Kašpar Strnad z roku 1795. Mám ho půjčený ze státní sbírky.

Platíte za ně pronájem?

To bych asi neutáhla, jde do tisí ců za měsíc. Naštěstí Vašek Hudeček s doktorem Štilcem ze Supraphonu mají nadaci Musica Noster Amor, která mi pronájem sponzoruje. Ten nástroj ležel léta v trezoru, což mu nesvědčilo. Když se na něj dlouho nehraje, molekuly ve dřevě se nehýbají a housle jakoby zatuhnou. Cítila jsem, že na to ty moje mají, ale nelezlo to z nich. Trvalo celý rok, než se rozsvítily. Pak z nich ale barvy začaly lézt krásně snadno.

Jaká je jejich cena?

Nějakou cenu podle katalogu má, ale kdyby se zničily, jde o ztrátu nevyčíslitelnou, protože už je nikdo nepostaví.

Nezapomněla jste je nikdy nikde?

Já je nenechám ani deset minut v autě, všude je tahám radši s sebou. Ale kamarád si jednou nechal podobně cenné housle v hospodě, naštěstí je nikdo do druhého dne neukradl.

Zúčastnila jste se řady soutěží, které jsou pro kariéru sólového hráče zjevnou nutností. Jak jste je snášela?

Dost špatně, nejsem soutěživý typ, ale hlavně mi vadily machinace v zákulisí, které jsou tam na denním pořádku. Často jsem nevyhrála jenom proto, že porota cítila rivalitu vůči mé profesorce. Byla v tom zášť, ona měla výsledky. Řešily se tam nějaké osobní věci a odneslo to dítě.

Jsou podobné praktiky běžné i ve světě?

Tam je to v bledě modrém stejné. Existují mafie-židovské, ruské a jiné, a Čech, který umí hrát a vyjede na takovou soutěž, je pro ně obtížný hmyz. Na soutěži v Anglii jsem měla od poroty zřetelně nejvíc bodů a přesto se kolem mého vítězství rozpoutala řada hádek. Já jsem z chudé rodiny, proto pro ně nemám cenu. Imponují jim děti bohatých Japonců, kteří mohou sponzorovat něco, co se lidem z poroty hodí. Jenom z takových důvodů se spravedlivě třetí klidně šoupne na první místo. A on je to sakra rozdíl psát potom do propagačního letáčku vyhrála, nebo byla třetí. I když, na druhou stranu, dneska je tolik soutěží, které chrlí stovky vítězů, že už nemají takovou prestiž.

Prosadilo se hodně vašich spolužáků ve stejném měřítku jako vy?

Byli jsme hodně silný ročník, například Jana Boušková na harfu je super. Naproti tomu dobrá polovina ročníku se muzice vůbec nevěnuje. Jeden prý prodává brýle, jiný oblečení.

Proč?

Vezměte si Českou filharmonii, která je považovaná za vrchol a přitom je to ostuda tohoto státu. Každý si myslí, v jakém nejsou její členové balíku, oni přitom berou v průměru sedm tisíc měsíčně a za zájezdy mají jenom diety. Honoráře za zahraniční vystoupení, které činí dvě stě až tři sta marek a které jim patří, nikdy nevidí, protože jdou na ředitelství filharmonie, kde se nějak přerozdělí. Nikdo ale neví jak. Vím, o čem mluvím, můj přítel ve filharmonii hraje.

Máte svého manažera?

Částečně mě zastupuje jedna brněnská agentura, ale když si něco zařizuju sama, občas mě některé věci překvapí. Agentury si třeba myslí, že když je člověk mladý, že bude takřka zadarmo, přestože podává výkony, které by u muzikantů se jménem nepořídili levněji než za padesát tisíc. Nenapadne je, že člověk má také nějakou režii kolem nástroje, opravy, údržbu, už vůbec nedoceňují práci, která není vidět. Neuvědomí si, že půlhodinový program připravuji i několik měsíců.

Byla jste někdy zraněná?

Jako dítě jsem měla zlomenou ruku, dali mi ji na dva měsíce do sádry, ale nebylo to nic vážného.

Co kdybyste nemohla hrát trvale?

Housle jsou půlka mé osobnosti, bylo by to těžké, snad bych využila znalosti jazyků a živila bych se jako překladatelka, nebo bych šla pracovat s koňmi, anebo bych konečně dala průchod své veliké vášni, plení záhonů. Mám ráda upravené věci, snad jsem postižená z houslí, na nichž musíte každý pohyb do detailů vyprecizovat, abyste hráli čistě. To je na nich krásné.