Gabriela Demeterová má zářivě blonďaté vlasy a hodně dlouhé nohy, ale to jsou spíš takové příjemné "bonusy" k dokonale šikovným rukám a absolutnímu hudebnímu sluchu. Gabriela (31) je česká houslová virtuoska mezinárodního věhlasu. Jezdí po světe a taky jezdí na koni. A svět taky jezdí za ní.

Máte představu nějaké kombinace kultur, která by vám připadala ideální?
Mám ráda anglickou kulturu a vůbec jsem evropský kulturní patriot, protože jsou tady dobré kořeny. Takže bych naroubovala Anglii, a Čechy, přidala bych japonskou preciznost a úctu k lidem, kteří něco umí, a asi bych nezapomněla na trochu toho amerického sebevědomí.

Něco podobného prý děláte, na zahradě svého letního sídla...
To je pravda. Na chatě na Plzeňsku si tvořím zahradu, kde chci mít ode všeho trochu.

Založila jste tam také hudební festival Barokní perly Gabriely Demeterové. Znamená to, že bez hudby ne můžete být ani na chatě?
Festival vznikl proto, že mám ráda region Plzeň-sever a vím, kolik je tam krásných památek. Chtěla jsem ukázat světu, jaké tu máme barokní perly. Jde o to přitáhnout turisty a tím i peníze na záchranu památek. A taky jsem chtěla mít festival, kde bych mohla prezentovat své kolegy ze zahraničí i od nás, o nichž si myslím, že jsou opravdoví muzikanti. K tomu tam ještě dávám letní kurzy, protože chci předat své zkušenosti, ale na klasickou pedagogickou činnost ještě nemám čas.

Říkala jste, že jezdíte na koni. Máte svého koně?
Zatím ne. Ještě se učím. Po několika letech jsem našla svého velkého guru a učitele v dr. Norbertu Závišovi, řediteli Národního hřebčína v Kladrubech. Pod jeho do hledem jezdím na nádherném plemenném hřebci Favory Rava XXI, krycím jménem Bohouš. Konečně pronikám do tajů toho opravdového jezdectví, protože předtím jsem jezdila jako samouk.

Koupíte si svého koně?
Nejdřív se chci naučit jezdit, zodpovědné. Jednou si určité svého koně koupím.

Je dražší takový kůň nebo vaše housle?
Samozřejmě housle! I když Starokladrubský kůň, který byl jako jediné živé zvíře na světě prohlášen národní kulturní památkou, je velmi drahý, ty vysoce kvalitní housle budou vždycky dražší Jde o sedmimístná čísla.

Je v něčem příbuzný pocit v sedle, kdy ovládáte koně, s pocitem na jevišti, kdy ovládáte housle?
Je v tom analogie jako ve všem. Vždycky říkám, že bych chtěla umět jezdit na koni stejně dobře, jako umím hrát na housle. To se mi těžko podaří. Tak se aspoň snažím koni nevadit a být jeho dobrý kamarád. Být schopna s ním pro něj srozumitelné komunikovat, což si myslím, že není nejnižší meta. U houslí máte výhodu, byť i ony jsou živá bytost a živý materiál, že nereagují tak rychle jako kůň. Na něm musíte být moc opatrný, protože riskujete své zdraví.

Proč nemáte svého manažera?
Měla jsem manažery, ale s velmi špatnými zkušenostmi. S tím posledním jsem v soudním sporu. V Čechách jsem vůbec zatím nepotkala jediného kvalitního člověka, který by splňoval parametry světových manažerů. Teď je v Čechách móda mít "manažera", který ale plní převážně funkci asistenta a ne pravého manažera, jak je tomu ve světě. Jsou to někdy lidé, kteří se k vám přibalí, když cítí, že máte úspěch, a myslí si, že se v klasice vydělávají peníze tak rychle jako v popu. Chtějí na vás pouze parazitovat. Po svém dlouholetém působení v oboru naštěstí rozumím problematice natolik, abych si dělala manažera sama. Antonín Dvořák byl v tomto smyslu také svým pánem a prosadil se skvěle.

V klasice se bohatne pomaleji než v popu?
To určitě. Ale má taky svoje výhody. Je trvanlivější a celosvětová. Mohu koncertovat po celém světě a moje cédéčka se pravděpodobně budou vydávat ještě po mé smrti, takže moje děti a vnuci mohou žít z tantiém. Klasická hudba nepodléhá módním trendům a zkáze času.

Když myslíte na své děti a vnuky, neměla byste si jako správná manažerka zakázat ježdění na koni?
Ne. To bych si nejdřív musela zakázat jízdu v autě. Ročně najedu 50 000 km a silnice je určitě větší riziko než kůň. Rizikovým ježděním na koni už jsem si prošla, a to mě dovedlo právě do Kladrub pod dohled dr. Záviše. On si na rozdíl od jiných dokáže uvědomit, jak velkou zodpovědnost má za mé ruce, které mě živi. Předtím jsem spadla z koně a měla úraz nohy, který kdyby se mi stal na ruce, tak tu dneska nesedíme. Musela bych s hraním skončit.

Mužům připadají velice sexy houslistky i ženy na koni. Máte hodně tajných ctitelů?
Samozřejmě, že dostávám dárky a květiny. Ale posluchači klasické hudby jsou dost kultivovaní na to, aby mi komplikovali život nějakými nepřiměřenými výlevy citů.

Je svět vážné hudby stále ještě považován za doménu mužů? Připadáte si někdy jako exot?
Už ne tak jako před pár lety. Operní svět s divami a subretami je samozřejmě něco jiného než instrumentální prostředí. Většina instrumentalistek svého času končila po narozeni dětí. Dnes je ale svět v tom pozifivním smyslu natolik emancipovaný, že si žena může vydělávat a zároveň mít děti. Už nejsem exot.

Kdo jsou vaši nejoblíbenější klasičtí autoři?
Nemám vyhraněně oblíbené autory. Snažím se vybírat si věci, které mě budou bavit. Nechci dělat něco z donucení. Posluchač by to poznal. Bylo by dost nefér vybrat si skladbu, za kterou dostanu dobře zaplaceno, ale nebudu ji hrát s chutí. V klasice je pro mne představitelem dokonalosti Johann Sebastian Bach.

Co se vám líbí z popu nebo rocku?
Teď jsem nadšená novým albem Michaela Kocába. Dokonce jsem ho poprosila, aby napsal houslový koncert. Doufám, že na to jednoho dne dojde. Taky bych ráda spolupracovala s Michalem Pavlíčkem. Tito pánové patří v této oblasti k naprosté špičce. Kvalitních skladatelů soudobé symfonické hudby je v celém světě málo. Ze zahraničních se mi moc líbí Sting nebo Phil Collins. Nesmírné ráda mám také paní Hanu Hegerovou.

Napadlo vás někdy hrát něco jak Vanessa Mae?
Nenapadlo. Je to úplně jiný styl, který nelze srovnávat s klasikou.

DAVID HOLÝ - Šťastný Jim 2003