Jak se vaše spolupráce se Supraphonem rozvíjela?

Na prvním CD byly neznámé koncerty českého baroka a klasicismu (Vranický, Benda, Pichl). Šlo o velice pěknou spolupráci. Ráda vzpomínám na natáčení s Pražským komorním orchestrem. Panovala tu atmosféra naprostého klidu. Pak přišla druhá deska, což byly Biberovy Růžencové sonáty, první díl. S varhaníkem Jaroslavem Tůmou jsme nahrávali v Zrcadlové kapli pražského Klementina. Byla to velmi zvláštní spolupráce, protože se natáčelo v nočních hodinách. Nejsem na to zvyklá, pracuji raději ráno, Nicméně vytvořila se tam dobrá pracovní atmosféra. Byli jsme jako v jiném světě po celých pět dní. V noci jsme se dostalido úplně jiné dimenze, samozřejmě díky Biberovu dílu, protože jde o silně duchovní, programní hudbu, týkající se biblických kapitol.

Pak ale přišla spolupráce s Václavem Hudečkcem; Lubomírem Brabcem a Jiřím Stivínem při nahrávání nástrojových koncertů Antonia Vivaldiho...

Setkala jsem se tu se všemi svými kamarády ze Supraphonu. Zažili jsem spoustu legrace. Myslím si, že je to z výsledku nahrávky slyšet. Projekt prostupuje vesele zářící energie.

Vaše poslední kompaktní deska u Supraphonu je dokončení cyklu Růžencových sonát Heinricha Ignaze Bibera.

Říkali jsme si, že je to trošku nebezpečné vrátit se po roce ke stejnému tématu. Ale i když je to programní cyklus, jeho druhá polovina se týká jiných témat z Nového zákona. Myslím si, že se nám povedlo nejen zachovat stejnou úroveň kvality jako na prvním CD, ale vše šlo ještě někam dál. Hudba vystihovala jednotlivé kapitoly, jimiž byla ukřižování, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení Páně a nanebevzetí Panny Marie. Vše je ozvláštněno improvizacemi Jaroslava Tůmy. Varhany v Klementinu mají nádherný zvuk a on z nich dostal maximum. V kombinaci s mým nástrojem, houslemi Kašpara Strnada z roku 1795, to vytváří úžasnou zvukovou náladu. Měli jsme z toho nejen velký zážitek, ale povedlo se nám dostat se zase do jiného světa. Takže trochu jsme popřeli rčení, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Ivan Ruml