Houslistka Gabriela Demeterová je jednou z našich nejznámějších interpretek klasické hudby. Přes deset let slaví úspěchy i v zahraničí.Vídáváte ji v magazínu Terra musica, nyní se vám představí i v televizním pořadu zcela odlišném.

Budete hostem v pořadu Nikdo není dokonalý. Připadala jste si vy sama někdy v životě nedokonalá?
Nedokonalá si připadám každou chvíli. Sama sebe vidím velmi kriticky. Vždy od sebe vyžaduji stále lepší výkony. Ostatně kdo je dokonalý?

Jaké bylo vaše dětství s houslemi?
Velmi monotónní. Měla jsem v dětství velmi pravidelný a pevný režim. Po škole domů a cvičit na housle. Samozřejmě také o prázdninách, i pod stanem jsem musela denně vzít housličky do ruky. To je nezbytná nutnost.

Dostala jste řadu cen, domácích i světových. Která z nich je pro vás nejdůležitější?
Vážím si každého úspěchu, neboť s každou cenou se pojí různé období mého života a hlavně veliký kus práce. Významná jsou určitě ocenění ze soutěží Pražského jara a Yehudi Menuhina v Anglii. Tam jsem v roce 1993 získala všechny hlavní ceny a hlavně jsem měla možnost zahrát si pod taktovkou samotného Mistra Menuhina, jednoho z největších houslistů 20. století, Dvořákův houslový koncert. To je něco, o čem se může jiným jen snít. Tato spolupráce mne velmi ovlivnila.

Jste jednou z mála, kdo zvládá hru na housle i violu. Jak se vám to daří?
Musím říct, že velmi úspěšně. Dělám koncerty i se symfonickými orchestry, kde hraji v jedné půlce večera violový koncert a v druhé houslový. To je dost atypické. Publikum to přijímá s nadšením. Právě nedávno jsem absolvovala takový koncert ve Zlíně. Hrála jsem violový koncert Karla Stamice a houslový koncert Igora Stravinského pod taktovkou Tomáše Koutníka. Lidé nás nechtěli pustit z pódia.

Hrajete na „historický" nástroj. Proč vás zaujal právě takový a pojí vás k němu nějaká osobní vzpomínka?
My houslisté hrajeme většinou na historické nástroje, protože jejich možnosti a zvuk již čas prověřil. Housle časem vyzrávají jako víno. Kdyby housle mohly mluvit, byly by to zajímavé historky. Jak dokonalí a nedokonalí hráči zkoušeli, co nástroj dovede.

Často interpretujete barokní hudbu, čím vás okouzlila?
Barokní hudba má v sobě nádherný čistý řád. Byla to hudba pro široké vrstvy. Možnost zdobení, malé improvizace, chcete-li, to je to, co mne na baroku přitahuje. U baroka se nenudíte. Máte stále co objevovat.

Pořádáte také koncerty na podporu zanedbaných památek. Co pro vás tahle charita znamená?
Mezinárodní hudební festival a interpretační kurzy Barokní perly Gabriely Demeterové jsou pro mne vedle mých koncertů dost zásadní aktivita. Myslím si, že je morální povinností každého, kdo může alespoň trochu svou pozicí pomoci této zemi, něco zásadního udělat. Nemusí to být veliká věc. Já pomáhám v rámci festivalu Barokním perlám v regionu Plzeň-sever a také mladým talentovaným lidem z Čech. V mém životě již nastalo období, kdy mám co předávat mladším kolegům.

Uvádíte hudební magazín Terra musica, čím je pro vás přínosný?
Beru to jako nesmírnou poctu, že jsem takovou nabídku dostala. Fakt, že jsem zůstala v Terra musice i druhý rok, mne nesmírně potěšil. Terra musica je pro mne novou zkušeností. Ráda přijímám nové výzvy. Musela jsem se, hozena do akce, zdokonalovat ve vyjadřování před kame- rou. Navíc jsem mohla do pořa- du pozvat mnoho zajímavých lidí. Na setkání s nimi nikdy nezapomenu. Například klavíristu Ivana Moravce, který běžně v te- levizi nevystupuje. Nebo dirigenty Libora Peška, Genadije Rožděstvěnského, Paava Járviho, Jiřího Kouta a mnoho dalších významných osobností českého i světového kulturního světa. Pro českého diváka vznikl pořad, který prezentoval svět hudby méně formálně. Vím, že díly se mnou i s mou kolegyní Lídou Peterkovou byly dobře sledované.

Hodně cestujete, kryjí se vaše představy o životě na cestách s realitou?
Nikdy jsem si nemyslela, že hudebníci si jen tak jezdí po výletech po světě. To si někdy lidé kolem mě myslí. Já jsem na cestách v práci. Tudíž můj režim je podřízený co nejlepšímu výkonu na pódiu. Když někam přijedu, mám vždy zkoušky. Musím sama cvičit. Setkat se s médii. Po koncertě letím vždy domů. Když jsou vzdálenosti menší, jezdím svým vozem, a to i po koncertě. Z hotelů mám už fobii.

Většina hudebníků se bojí o své ruce a prsty. Vy ale neohroženě jezdíte na koni - nemáte strach, že si způsobíte nějaké nenapravitelné zranění?
Kdo se bojí, nesmí do lesa. Tohoto hesla se držím. To bych nesměla mít děti, chodit se psem, jezdit hlavně autem (to je mimochodem daleko nebezpečnější než jízda na koni), zkrátka žít jako normální člověk, a to je blbost. Strach je negativní emoce, která svazuje. Snažím se nebezpečí neprovokovat.

HELENA HERBRYCHOVÁ - TELEVIZE 50/2003