Nedávno Gabriela Demeterová zavítala do východočeské metropole, aby se představila na společném kconcertě s Filharmonií Hradec Králové. Vyplatilo se přizvat českou umělkyni k programu, kterému dominovali čeští skladatelé. Celý večer byl ve znamení hudby, jíž byla inspirací česká příroda a národní folklor. První dáma českých houslí vyniká v interpretaci romantické a Barokní hudby na moderním nástroji s použitím dobových prvků hry, tentokrát však zvolila českou romantickou tvorbu a nastudovala Sukovu Fantazii g moll.

Vystupujete s vynikajícími ansámbly u nás i v zahraničí. Který orchestr je vám nejbližší?
Rozhodně mám nejraději české orchestry, i když musím zmínit také orchestry ve Spojených státech amerických, kde jsem byla letos již dvakrát. Hrála jsem tam s tělesy, která patří mezi ty nejlepší. U našich orchestrů je mi blízký jejich styl chápání české hudby. Nejraději mám orchestr FOK, který mi dával příležitost v mých začátcích. A to nejen ve svých komorních cyklech, ale mám možnost zahrát si i přímo s velkým symfonickým orchestrem. Vystupuji ráda také s Českou filharmonií. Jsou to naprosto špičková tělesa.

Jaký vztah máte k Filharmonii Hradec Králové, kde jste nedávno vystoupila pod vedením dirigenta Františka Vajnara?
Do Hradce Králové jezdím hrát od svých profesionálních začátků a ráda se zde opět setkávám s dirigentem Františkem Vajnarem, který je úžasný muzikant. Potěšilo mě, že jsem zde mohla hrát právě Josefa Suka, což je u nás i v zahraničí nedoceněná krásná česká věc. Co se týká samotného orchestru, u hradeckých filharmoniků nastal obrovský posun kupředu. Byla jsem překvapena, jak kvalitní je to dnes těleso. Mohu říct, že patří k nejlepším v Čechách. Orchestr šel zvukově i technicky nahoru, o to raději se budu do Hradce Králové vracet.

A dirigent František Vajnar?
To je pro mě srdeční záležitost. Když jsem hrála úplně poprvé v životě Sibeliův houslový koncert, nesmírně mi pomohl. Jedná se totiž o poněkud komplikovanou skladbu. Bylo to právě zde v Hradci Králové a já navíc dostala angínu s vysokými horečkami.

Slabost máte jistě i pro další dirigenty a oni pro vás. Vím, že vystupujete s tak významnými Mistry jako jsou Libor Pešek, Paavo Jaaaarvi, Serge Baudo či Tomáš Koutník...
Ano, máte pravdu. My interpreti totiž potřebujeme zvláštní druh dirigentů, kteří jsou schopni zvládnout takzvané doprovody. Ty jsou mnohdy velice komplikované. Interpret musí dostat prostor, aby se mohl nějakým způsobem vyjádřit. K tomu potřebuje kvalitního dirigenta - ale každý to neumí. Je spousta vynikajících symfonických dirigentů, ale když dojde na doprovod, nastanou problémy.
S Tomášem Koutníkem jsem uvedla ve Zlíně svůj nový projekt, kdy v jedné části koncertu hraji s velkým symfonickým orchestrem na housle a v další části na violu.

Co vás vedlo k tomu, že jste začala studovat také hru na vio lu? Není to pro vás příliš náročné vystřídat během jednoho vystoupení dva nástroje?
Ve svém životě si ráda kladu dopředu určité úkoly a k nim pak směřuji. Samozřejmě že jsem na housle nezanevřela. Housle pro mne budou vždy nástroj číslo jedna. Ostatně jezdím stále na konzultace k mé profesorce Martě Líbalové do Dánska.

Co vás tedy tolik přitahuje k viole?
Strašně se mi líbí barva jejího zvuku. U houslí jsem už trochu unavena z agresivního, jak někdy říkám, až ječivého tónu. Housle mají diskantový charakter zvuku, kdežto viola už tím, že mám ráda pro odpočinek barokní hudbu, se blíží zvukově těm dávným violám da gamba. Člověk musí přece jen trochu jinak zacházet s tímto zvukem. Hledala jsem také, kam až můžu technicky jít. Jestli jsem schopna během jednoho večera střídat nástroje, což není jednoduchá věc. Chtěla jsem svým posluchačům nabídnout zase další rozměr, a to i repertoárový. Spousta věcí pro violu je totiž napsána jako pro sólový nástroj. A pak, viola je trochu nedoceněná. Na violu musí člověk hrát opravdu přirozeně. Musí vědět, jak nástroj používat, neboť vzdálenosti jsou delší a přece jen dámská ruka má jiné možnosti než ruka muže.

Jak dlouho denně musíte cvičit?
To se takhle nedá říct. V podstatě cvičím podle potřeby, a abych načerpala energii, musím také relaxovat. Takže v současném systému cvičení jsem schopná udělat za krátkou dobu dost práce. Někdy je to denně až sedm hodin, někdy daleko méně. Je to různé. Dále to jsou koncerty a čas strávený na pódiu při zkouškách. Pracuji také doma i v autě. V hlavě si řeším různé momenty a fráze. Hra na housle, to není jenom hraní. Hudbu si mohu v duchu přehrávat třeba na procházkách se psem, nebo za volantem. Navíc mám nesmírně ráda přírodu a z ní se snažím načerpat energii ke své práci. Proto také žijeme s mužem na vesnici a ne uprostřed Prahy.

Co musí obětovat žena tomu, aby se z ní stal houslový virtuos nebo, jak mnozí říkají, Paganini v sukních?
Ženy - houslistky to mají určitě těžší. Musí vést ještě ke své práci domácnost a teoreticky bychom měly mít také starost o děti. To všechno jsou vlastně povolání. Takže my musíme těch povolání v životě zvládnout daleko víc. Pro houslistku je to mnohem těžší. Nezná momenty, kdy přijde domů, hodí do kouta tašku, sedne k nástroji a hraje. Někdy si říkám, že bych v příštím životě raději byla muž.

Jste vdaná, máte manžela muzikanta, počítáte v brzké době s potomky?
Samozřejmě že bychom děti chtěli, ale ne hned. Doufám, že to všechno jednou zvládnu. Zvládly to i jiné mé kolegyně, proč ne já. Jde spíše o to, jestli k tomuto zápřahu máte vhodného partnera, jestli vám rodina pomůže. Podle mého názoru je přímo povinnost rodiny se společně o dítě postarat. Tak, jak to bylo v dávných dobách. Vždyť dítě není jenom matky.

Hrajete na vzácné nástroje z dílny italského mistra Giuseppa Roccy z roku 1855, Kašpara Strnada z roku 1795 a na violu francouzského mistra Honoré Derazy pére á Mirecouri z 19. století. Dnešní houslaři vás neoslovují?
Ne, v tom to není. Domnívám se, že starý nástroj již svůj zvuk nemůže změnit. Nic mě na něm nemůže překvapit ani zaskočit. Kdežto současné nové nástroje se ještě mohou zvukově měnit. Dřevo, ze kterého jsou vyrobeny, stále pracuje. A budoucnost vše prověří. Velmi si ovšem vážím práce nejen současných pražských houslařů, ale samozřejmě i tradičního houslařského rodu Pilařů z východních Čech.

Poutáte pozornost nejen svým perfektním výkonem v houslové hře, ale také tím, jak dobře vypadáte. Věnujete hodně pozornosti své vizáži?
Mám ráda všechno perfektní a dokonalé. To znamená. že když jdu na fotografování třeba na titul k nové desce, nebo do časopisu, určitě se svěřím do rukou vizážistky. Také v oblečení volím kvalitní materiály a dokonalé střihy. Na druhou stranu se však cítím dobře i ve sportovním stylu, a když odpočívám nebo zrovna nevystupuji, rozhodně se nelíčím. Odpočinek dopřávám i své pleti.