"Samozřejmě, bez sebevědomí na pódium před dav lidí nemůžete vylézt," usmívá se Gabriela Demeterová. Bylo ji pouhých šestnáct let a stala se první českou finalistkou mezinárodní soutěže Yehudi Menuhina ve Folkestonu. Šest let poté tuto soutěž opouštěla už jako absolutní vítězka. Dnes je jí třicet a na pomyslné konto úspěchů si připsala další vítězství. Atraktivní mladá houslistka je jedním z těch umělců, díky nímž chodí do koncertních síní na tak zvané vážné umění stále vice mladých lidí.

Housle jste vzala do rukou ve třech letech, to jiní ještě cucají dudlíka. Jak se vám žilo jako geniálnímu dítěti?

"Zcela průměrně. S dětmi jsem ven nechodila, kamarády jsem neměla. Chodila jsem ze školy rovnou domů a tam se mnou babička cvičila. Takže si to dokážete představit. V podstatě prožívám dětství až teď a život si užívám."

Stalo se vám někdy, že jste pocítila z orchestru jisté negativní vlnění?

"Samozřejmě, dá se to pocítit jak z orchestru, tak z dirigenta či z publika. Ne vždycky si všichni padneme do noty. Na pódiu je strašná kumulace různých osobnosti, takže téměř vždycky je to o kompromisech jak z mé strany, tak ze strany orchestru."

Odmítla jste někdy spolupráci z důvodů takových negativních pocitů?

"V tom je jeden zásadní problém. Když vám opravdu záleží na muzice, tak ji nemůžete dělat s člověkem, se kterým se nesnesete. To není jako výroba součástek na soustruhu. Hudba je o emocím, o spolupráci a v momentě, kdy s vámi partner nespolupracuje, je výsledný efekt nulový. Já se nad tím v poslední době začínám vážně zamýšlet a stalo se, že už jsem několikrát spolupráci odmítla, protože jsem věděla, kdo tam hraje, kdo se na tom projektu ještě účastní. Věděla jsem, že jsme tak odlišné krevní skupiny, že spolupráce by byla pro mě utrpením. Tak jsem to raději vzdala."

Jaká jste krevní skupina?

Mám ráda, když se hraje srdcem a publikum se nebalamutí. Nesnáším, když se lidem předvádí akademické hraní, myslím si, že to stejně brzy prokouknou. Takový umělec si publikum moc dlouho neudrží. Jsem zastáncem naprostá přirozenosti"

Být houslovým virtuózem, ta vyžaduje značné množství fyzické síly. Kde ji sbíráte?

"Bohužel, neumím moc odpočívat tak, abych si kupříkladu lehla. Asi je to škoda, určitě bych to leckdy potřebovala. Ale já už jsem takový workoholik pořád v Pohybu. Je fakt, že po sportovní stránce jsem od útlého dětství zanedbávaná. Na housle hraji od tří let a páteř, kterou téměř od narození takto zatěžujete, se musí nějakým způsobem napravovat. To rodiče vzhledem k mě vysoké postavě trošku nedomysleli. Kolem dvaceti jsem měla s páteří tak markantní problémy, až hrozilo nebezpečí, že budu muset hraní zanechat, což skutečně od mnohých svých kolegů znám. Začala jsem tehdy jezdit na horském kole a hrozně mě to bavilo. Před čtyřmi roky jsem si splnila dětský sen, naučila jsem se jezdit na koni, trénuji několikrát v týdnu a ten pohyb ve volné přírodě je pro mě naprosto dokonalá psychická i fyzická relaxace. Jezdectví je tak nesmírně náročné, že vydá za všechna fitness centra."

Může houslista relaxovat tím, že půjde na houslový koncert? A nebyla byste v té chvíli raději na jevišti?

"Já jsem naopak ráda, že nemusím hrát a na pódium nemusím. Ale na koncert tohoto typu, kdy si ze známosti jdu poslechnout kolegu, se dostanu maximálně jednou ze rok. Nemám vůbec čas a pokud náhodou mám valný večer, tak ho nemíním trávit poslechem klasické hudby. Poslouchám pop, v autě mám zapnutý Český rozhlas nebo Frekvenci 1. Klasiku poslouchám jedině z pracovního hlediska, když studuji novou věc a zajímá mě jak skladba vypadá v reálu. Potom poslouchám specifické nahrávky, styl, interpretace. Ale není to moc často, já už bohužel nejsem schopna poslouchat hudbu pasivně. V té chvíli zapínám mozek a poslouchám, kde je jaká fráze, jaká chyba, jak bych to zahrála já...
Věci které já mám ve svém repertoáru, v podání někoho jiného v podstatě moc neposlouchám. Mám na skladbu svůj vlastni názor. leckdy se mi interpretace nelíbí, takže obvykle ji po prvních několika taktech vypnu."

Jakou muziku hrajete nejraději?

"Všechnu, ne které momentálně pracuji. Nepreferuji žádný styl, mám ráda právě tu změnu, kterou mi moje povolání umožňuje, a ráda dám každému stylu to své. Jako pracovní relax mám ráda barokní hudbu. Ovšem teď jsem studovala Beethovenův houslový koncert a to je tak gigantická skladba, že vás naprosto pohltí. Není těžká technicky, ale je velmi obtížná hudebně. Ne vždycky se povede zahrát ji tak, aby ji posluchač vnímal pozitivně. Beethoven je na interpretaci stále hodně těžký. Má strašně dlouhé fráze a běda, jak některou skončíte o chviličku dřív. To se pak špatně poslouchá."