První koncert absolvovala v sedmi letech v sále LŠU ve Voršilské ulici. "Pamatuji si světla sálu, hodně lidí a sebe, jak hraji písničku. Vím určitě, že jsem neměla trému a byla jsem v naprosté psychické pohodě. Tréma přišla, až jsem byla starší. Když mi bylo jedenáct dvanáct let, přišla ta pravá velká tréma a díky ní jsem hodněkrát vypadla na pódiu úplně zbytečně. Přišlo to vlastně s věkem, kdy si člověk pomalu uvědomuje míru zodpovědnosti a strach ze selhání je mnohem větší než dříve. Nikdy jsem sice neměla problémy s pravou rukou, která se interpretům leckdy nekontrolovaně rozklepe a začne poskakovat po strunách, ale znám, jaké to je, když člověk strachem ztuhne a není schopen dobrého výkonu. Někdy je důležité dobře dýchat a hlavně nezmatkovat." Na soutěži Pražského jara měla v kapse maskota. "Mám jich spousty, ale nosím tak tři čtyři. Je to trochu pověrčivost, ale když je u sebe mám, cítím se lépe. Když odcházím na pódium, nezapomenu je pohladit."
Nikdy nepreferovala určitý druh koncertu. "Někdy mám velkou chuť ukázat se při velikých akcích. Je příjemné cítit, že to dokážu, ale někdy mi víc vyhovuje komorní večer, recitál, a vědomí, že v sále sedí lidé, kteří si mne skutečně přišli poslechnout. Rozhodně mám ráda atmosféru, která se v takové chvíli vytvoří mezi mnou a publikem." Oblečení i líčení přizpůsobuje víc náladě, než koncertu. "S velkým orchestrem je například velice hezký dámský frak, a na společenské akce, kde hraji jen několik minut, se zase více hodí výrazné provokativní oblečení, abych dokázala zaujmout i za krátkou chvíli. Nejvíce záleží vždycky na tom, abych se cítila co nejlépe."
Na konzervatoři v Praze studovala v letech 1984 - 1991 pod pedagogickým vedením profesorky Nory Grumlíkové. Atmosféra napjatých zkoušek se jí dobře vryla do paměti a dodnes vzpomíná, jaký strach měla z písemných testů. "Tenkrát byly na konzervatořích testy z matematiky, která byla mým odvěkým nepřítelem. Týdny předem jsem sedávala se svým bratrem, který nemohl pochopit, proč neumím tak jednoduchou věc, jakou jsou rovnice, a učil mě počítat. Denně jsme dřeli několik hodin, a když jsem potom přišla na zkoušku a dostala příklady, měla jsem velice dobrý pocit, že je znám, a rychle jsem je vypočítala. Jako přísedící tam byla moje paní učitelka ze základní školy, která moc dobře znala můj vztah k matematice a měla mě, myslím, ráda. Jaké tedy bylo mé překvapení, když za mnou po testu přišla a řekla, že byl ohodnocen jen díky její shovívavosti na čtyři minus. Dodnes nevím, co bylo špatně. Tehdy jsem si velice oddechla, že s matematikou končím. Byla jsem ochotná cvičit i deset hodin denně, jen když se na konzervatoři nebude tento předmět vyučovat!"
Na konzervatoř jinak vzpomíná ráda. "Atmosféra byla jednoznačně lepší než na AMU. Bavilo mě být se spolužáky, se kterými jsme často utíkali z teoretického vyučování, jak se to dělávalo a dělá. Nikdy jsem u rošťáren nechyběla, dokonce jsem často byla jedním z »leaderů« a neměla jsem ráda ty, kteří se zdráhli nebo schválně loudali, abychom vyučujícího potkali na schodech. Všichni zmizeli do hospody nebo domů a já usedla ve školním bufetu, kde jsem si dala něco dobrého k jídlu."
V roce 1987 se zúčastnila mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina ve Folkestonu a získala titul nejmladšího finalisty.
Chodila také ráda do kina. Když měl v Praze premiéru Formanův Amadeus, chodívala na něj s kamarádkou Markétou Stivínovou místo vyučování. Viděly ho snad pětatřicetkrát místo branné výchovy. Obě byly filmem unešeny. Spolu potom napsaly dopis »Salierimu« (herci Murrayi Abrahamovi) do Ameriky, který jim po několika letech odepsal... Když padl totalitní režim a sametová revoluce obrátila poměry, šla si Gabriela s Markétou byl konec listopadu - v euforii stoupnout s nástroji k Mostecké věži na Karlově mostě. Napsaly si cedulku Salieri duo a v třírohých kloboucích hrály Telemanna. Sklidily obrovský úspěch a Gabriela si dobře pamatuje, jak polooblečení lidé vybíhali z domů a házeli jim dvacetikoruny.
V roce 1992 se přihlásila do soutěže, probíhající při Pražském jaru, a po třídenním úmorném maratonu získala druhou cenu. Hned poté obdržela cenu Českého hudebního fondu jako nejlepší studentka AMU. V roce 1993 se opět zúčastnila soutěže Yehudi Menuhina, tentokrát ve starší kategorii, a vyhrála všechnyhlavní ceny. Její výkon bylopět ohodnocen Českým hudebním fondem. Přes své úspěchy se musela věnovat studiu. "Rozhodně si myslím, že zkoušky na AMU jsou zbytečně stresující záležitostí. Teoretické předměty jsou nezáživné a člověku je leckdy líto času, který strávil ve škole. I když existují výjimky. Myslím, že AMU nedrží krok se světovými školami. Semináře se sice tu a tam na půdě AMU pořádají, ale většinou je ignorují nejen studenti, ale i pedagogové, ačkoliv k nám jezdí skuteční odborníci. Naposledy tu byli lektoři z Holandska. Měla se studovat francouzská hudba 18. století, a ačkoliv lektorka posílala noty měsíc dopředu, nikdo ze studentů je neměl. Nebyly programy ke studování a jediný, kdo situaci zachránil, byla profesorka Zárubová, která na AMU přivedla své žáky z konzervatoře. Nikdo jiný se semináře nechtěl zúčastnit a neobjevil se skoro nikdo z pedagogů..." Na AMU je známa její aféra s vedením školy po úspěšném působení na soutěži Pražského jara. Poté, co získala cenu laureáta, kritizovala způsob výuky na škole. Po uveřejnění inkriminovaného interview byla vyzvána, aby se katedře omluvila. "Můj názor je jen mojí vizitkou. Neomluvila jsem se a celá aféra nakonec vyzněla do prázdna. Myslím si, že člověk si má stát za svým."
Během studií se několikrát zúčastnila mistrovských kursů v různých zemích, kde byla vedena osobnostmi jako Joseph Girgold, Alberto Lysy, Dora Schwarzberg a další. Nabídky jí přicházely z různých stran již za studií. Ve čtvrtém ročníku se skutečně »rozjela«. V současné době koncertuje po celé Evropě i v zámoří. "Člověk nemůže být byznysmen a zároveň umět hrát na housle. To nejde dohromady. Doufám, že se mi splní sen, kdy se nebudu muset o nic starat a budu se věnovat jen hraní. Je ponižující »handrkovat« se o honorář a být neustále vystavena tlaku ze strany lidí, kteří odmítají platit a chtěli by spíš na člověku vydělat. V naší republice bohužel panuje na tomto poli stále amatérismus. Jsou lidé, kteří zneužívají toho, že se člověk chová jako profesionál a jde pokaždé odehrát svůj koncert, a spoléhají na to, že se nepřihlásí o své peníze. Bylo by dobré, kdyby se na AMU vyučoval předmět, který by mladé interprety na tento svět připravil. Přes vysoké kvality se může stát, že se potom nedokážou uživit."
Gabriela věří v týmovou práci, ale přesto přiznává, že je těžké někomu důvěřovat. "Supraphon do mě například investuje na základě exkluzivity, která není podložená smlouvou. Je to čistě věc důvěry. Oni uvažují správně »kapitalisticky« a vědí, že když budu spokojená, budu hrát pro ně, a tím víc peněz potom mohou na mně vydělat. Můj management v Brně mi byl doporučen právě Supraphonem a je důležité si uvědomit, jak k té konexi došlo. Člověk si musí vždycky dávat dobrý pozor a nevěřit každému. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji chyby, které jsem udělala, a učím se z nich."
Mezi muzikanty je rozšířená pověra, že "čím horší generálka, tím lepší koncert". Gabriela jí věří, i když se stalo, že měla skvělou generálku i skvělý koncert. Z jejího pohledu ale nebude její výkon nikdy dobrý. Vždycky, když si myslela, že hrála dobře, z ohlasu lidí potom zjistila, že její výkon už byl lepší, a naopak. Při komorních večerech spolupracuje například s Václavem Hudečkem. "Líbí se mi, že se nepovyšuje, nedělá ze sebe staršího a zkušenějšího, a na pódiu je s ním vždycky zábava. Publikum to vycítí a efekt je dvojnásobný. Nejlépe se spolupracuje s lidmi, kteří se pořádně připravili doma, a stačí jim jedna nebo dvě zkoušku. Samozřejmě, že záleží na tom, co se hraje a jestli to je nebo není těžké na souhru. Je to otázka koncentrace. Člověk nemusí cvičit osm hodin denně, stačí, když v danou chvíli s maximální koncentrací zvládne takový kus práce, aby byl spokojenu. Nevím, kolik hodin jsem proseděla u houslí, aniž bych věděla, co hraji. Stalo se mi potom, že jsem druhu den musela všechnu práci dělat znovu. Teď se snažím spíše šetřit čas i energii na něco smysluplnějšího."
Je abstinentka a nekuřačka, takže se její relaxace pohybuje ve velice zdravých kolejích. Má ráda italskou kuchyni, ráda vaří. Zvykla si také po koncertě zajít do dobré restaurace, protože každý výkon ji dokáže natolik »vybudit«, že je ještě několik hodin po koncertě čilá. ,Jinou formou relaxace je pro mě jízda na koni. Mám vlastní zahrádku, o kterou se ráda starám. Nebo jezdím na horském kole do přírody." Proto se odstěhovala z Prahy na Křivoklátsko. Bydlí na venkově a je velice spokojená. I když má možnost jet do Prahy autem, často jede raději vlakem. Líbí se jí cesta okolo Berounky, a má tak i čas číst dobré knihy. Je to jiný způsob života, než na který byla dosud zvyklá, ale rozhodně jí vyhovuje více. "Z domu mám překrásný výhled, a když mám chuť, stačí jen vyjít pár metrů a jsem v krásných lesích." Sladit kariéru houslové virtuosky s rolí ženy v domácnosti se jí prý daří bez problémů. "Mám tolerantního partnera, kterému nevadí, když mám hodně práce a nestačím třeba vyžehlit nebo umýt nádobí. Je rozhodně dobré mít takové zázemí a já se zatím statečně držím."
Babička a sestra jsou také profesionální houslistky, ale Gabriela si nepřeje, aby její budoucí děti hrály na housle. "Nechci být prorokem, svůj názor mohu samozřejmě změnit, ale byla bych nerada, kdyby mé děti neměly hezké dětství. Věnovat se totiž něčemu takovému špičkově znamená nemít dětství. Když budou chtít, samozřejmě jim všechno umožním, ale rozhodně od nich nebudu požadovat, aby se hudbou živily. V dnešní době je to opravdu obtížné. Všude v orchestrech jsou kritické sociální podmínky a muzikanti mají veliké problémy s uživením rodiny. Mluvím samozřejmě i o těch nejprestižnějších, jako, je Česká filharmonie. Budu je tedy podporovat, ale rozhodně je nebudu do něčeho nutit. Myslím, že základ dobrého dětství je veliké obohacení pro celý život."